Na letošní přehlídce regionálních divadel České divadlo převzal cenu za nejlepší herecký výkon v roli Malvolia Shakespearovy hry Večer tříkrálový. K této příležitosti jsme herce vyzpovídali.

Co pro vás ceny znamenají?
Asi pro každého člověka, ať dělá cokoli, je potěšující, když někdo jeho práci ocení. Je to příjemné, motivující a nakopávající. A pro herce zvlášť, ten pocit, že jste vidět a někdo vám řekne: „Jó, to bylo dobrý.“ To je hrozně příjemné.

A vnímáte jinak, když vás ocení odborná porota nebo diváci?
Ani ne, ten pocit štěstí nebo vděku je podle mě stejný.

Šíře rolí, které jste schopen zahrát, je ohromná. Vyhovují vám přesto více role dramatické nebo komediální?
Já miluju obojí a je hrozně fajn, když je to vyvážené. To je pro každého hrozně důležité, každý herec musí umět zahrát všechno.

Málo takových ale opravdu je.
Nevím, myslím si, že nemáte úplně pravdu. Školu máte proto, abyste mohl zvládnout všechno. Samozřejmě každý herec je jiný a má určité předpoklady pro nějaký typ rolí, ale na oblasti se setkáváte se vším a tak to má být. A myslím, že každý je rád, když si může zahrát všechno.

Hraje se vám lépe, když máte jednu roli, než když toho, jako třeba v Bylo nás pět, vystřídáte spoustu?
To mi vůbec nevadí, naopak. Člověk se může vyřádit a skýtá to prostor k tomu, si na jevišti hrát. To mě potkalo i v plzeňském divadle, kde hostuji v muzikálu Spamalot od Monty Pythonů. Tam ztvárňuji pět rolí, každou úplně jinou, a to si užívám, to mě baví.

Je vám nějaká z rolí nejmilejší?
Asi nemám žádnou roli, že bych si řekl: „Jé, dnes večer mám tu svou oblíbenou…," to ne. Ale výjimečná role je určitě ta první, kterou mi nabídl umělecký šéf Milan Schejbal, a to je role Ersta Goodbodyho v Jak jsem vyhrál válku. Ještě pořád to hrajeme, vždycky je spousta diváků a myslím, že se královsky baví. Takže v tom to je asi výjimečné, že se ta role za celou dobu se mnou ještě táhne.

Jak se vám hraje tak dlouho, není už pro vás vyčpělou?
Vůbec ne, my to zase nehrajem tak často, abych měl pocit nějakého vyhoření nebo automatiky toho představení. A navíc pánové Novák, Gondík a Brousek se vždycky postarají o to, že to je něčím jiné a překvapivé. Nejen pro mě ale i pro diváky, takže to rutinní nuda není.

Když hrajete roli již delší dobu, snažíte se v ní nacházet jiné významy nebo polohy?
Rozhodně, ale to se netýká jenom této role, ale všech. Role se vždycky nějak vyvíjí, přijdete s jinou náladou a zkoušíte to jinak. Samozřejmě jsou dané mantinely, aby celkový tvar inscenace a rytmus držely, ale pak jsou takové ty drobnosti, které si můžete dovolit obměňovat.

Co vás vůbec předurčilo k tomu, být hercem?
To byl můj sen už od malička, tak se mi to tak krásně splnilo.

Věnoval se divadlu někdo z rodiny?
Ne, já nejsem z divadelní rodiny.

Kde jste vyrůstal?
Vyrůstal jsem ve Slezsku, v Orlové. A to Slezsko, od Bohumína až po Jablunkov, je charakteristické tím, že se tam míchají národnosti. Nežijí tam jen etnické menšiny jako romové, ale i národnostní menšiny jako jsou Slováci a hlavně Poláci. A právě k polské menšině s rodinou patřím, takže jsem chodil do polských škol. Polské školství tam funguje doteď a má vysokou a prestižní úroveň. Vyšel jsem polské gymnázium v Karviné a spousta jeho absolventů dosahuje výborných výsledků. Nejen v kultuře, ale i jako doktoři, lékaři, vědci, ekonomové.

Hrál jste divadlo už na gymnáziu?
Na tom polském gymplu jsem se s divadlem setkal, protože když jsem byl ve druháku, tak gymnázium mělo výročí a k této příležitosti naše kantorka polského jazyka připravila takovou jednoaktovku Henryka Sienkiewicze a dala mi roli, takže tam jsem si na tokonkrétně sáhnul. Jinak v dětství jsem doma samozřejmě hrával divadlo rodičům a tetičkám, to mě strašně bavilo.

A pomýšlel jste od mala na herce divadelního či filmového? Nebo jste to nerozlišoval?
Já jsem nad tím takhle vůbec nepřemýšlel. Ale od mala jsem chodil s mamkou do divadla, takže mě hrozně lákalo. I když to byla politická hra, ještě za komunistů, tak mně to bylo úplně jedno, i když jsem tomu vůbec nerozuměl. Seděl jsem mezi těmi dospělými, koukal co se na jevišti děje, a strašně jsem pořád přemýšlel, co se děje i za tím portálem, v zákulisí. To mě hrozně přitahovalo.

Dnes do divadel jako divák chodíte?
Velmi rád chodím do divadla. A většinou potom propadám takové depresi, když vidím, kolik kolegů je výborných a neví se o nich, nebo se o nich moc nemluví. Je to nespravedlivé. Opravdu divadlo nebo herectví vůbec je otázka štěstí a je hrozně nefér, že někteří výborní herci to štěstí nemají. Nerozumím tomu.

A co jim pomoci tak, že přestanete být tolik výrazný?
Ne, tak kolegiální nejsem! (smích)

Jak jste se dostal do příbramského divadla?
Dostal jsem se sem před sedmi lety z angažmá městského divadla v Karlových Varech, před tím jsem byl ještě dva roky v Českém Těšíně. V Karlových Varech se zastupitelé rozhodli, že nepotřebují stálý umělecký soubor k tomu, aby vytvářel kulturu v krajském městě, a rozhodli se, že v tom nádherném zrekonstruovaném secesním divadle, kde oponu vymaloval Aurel Klimt, vytvoří svým způsobem umělou kulturu a budou představení dovážet. Nebylo to tam úplně jednoduché v tom, že Karlovy Vary jsou lázeňské město, a ten divák je svým způsobem specifický. Velikým problémem byla i ta rekonstrukce, která se táhla spoustu let, a tím pádem se zpřerýval kontakt mezi stálým varským divákem a divadlem.

Jak se vám jeví architektonicky místní divadlo?
Má také v podstatě velkou poetiku. Pokud vnímáte sorelu jako něco historického, tak tady musíte opravdu ocenit spoustu věcí. Ale je fakt, že když jsem přišel z toho nádherně zdobeného divadla do této sorely, kterou znám ještě z dětství, když jsem chodil do kulturního domu v Karviné… Třeba ten sál je podle mě naprosto přes kopírák jako ten v Karviné. Ale zase místní foyer má svůj obrovský klad ve své vzdušnosti. Když je v hledišti spousta diváků, tak ve foyer se dá dobře dýchat.

A jaký máte vztah k Příbrami?
Je problematický v tom, že dojíždím z Kladna, kde bydlím. Je to veliká štreka, a to každodenní dojíždění je velmi ubíjející. Nicméně za ty roky jsem si už částečně zvyknul. Když mám večer představení, tak se jdu po Příbrami projít. Miluju Svatou Horu, Václavák, centrum, to má pro mě atmosféru. Ale tím jak v tom městě nežiju, jak tu nezažívám takové to veškeré dění, nemám tady v podstatě ani moc kamarádů, mimo divadelních, tak ten vztah vnímám s lehkým odstupem. Nicméně myslím, že Svatá Hora je zázračné, nádherné místo.