Jaké byly vaše začátky s bubnováním?
Úplně první kontakt s bicími byl přes mého strejdu, který hrál v lázeňském orchestru, to mi mohlo být tak pět let. Potom jsem šel asi ve čtrnácti, patnácti letech na vojenskou konzervatoř v Roudnici nad Labem. Tam jsem studoval jiné nástroje, ale chodil jsem si vždycky tajně zahrát k bubeníkům do jejich třídy, kde cvičili. Tehdy to ve mě asi propuklo naplno. První bicí jsem si koupil ale až asi ve dvaceti letech. Hrál jsem v posádkové hudbě a současně jsem začal učit v Příbrami v hudebce, protože sháněli učitele na flétnu. Jezdil jsem na hodiny k Jirkovi Veselému, bubeníkovi ze Žlutého psa, různě sbíral zkušenosti od svých učitelů, pak přišla první kapela a už to jelo.

Na co všechno vlastně umíte hrát?
Vystudoval jsem fagot, to byl můj maturitní nástroj. Potom jsem taky dělal klarinet a klavír, a pak v průběhu studia v Roudnici tam vznikla ta láska k bubnům.

Co jste hráli s vaší první kapelou?
Normální tancovačky. Jmenovala se Signál a myslím, že snad ještě funguje. Vystoupení od osmi do dvou do rána, to byla největší škola. Jak se říká, měli jsme repertoár od Bacha po Vlacha, takže dechovky, big beat, do toho jsem začal ještě i zpívat. Hlavně v té kapele hráli dobří kamarádi i muzikanti, byla to obrovská zkušenost.

Pak přišly další kapely..?
Kapitán Nemo Band. To je významná kapitola v mém životě. To jsem hrál s Jirkou Hlinicem, Petrem Vašinou a dalšími. Do toho přišel Experiment s vynikajícím příbramským jazzovým pianistou Mirkem Přibylem. Jednalo se o takovou kavárenskou kapelu, jež fungovala i jako divadelní orchestr, tím pádem jsem si zahrál i v příbramském divadle. S ním hrát bylo pro mne velikou školou, ten se s nikým moc nemazlil, ale dokázal i pochválit. Ale rozuměli jsme si a děsně mě to bavilo. Potom jsem vystupoval s Novým kořením, se kterým jsme natočili jedno CD s asi pěti písničkami. Na ně taky rád vzpomínám. Pak se ozvali Bon Pari, s nimi jsme hrál dva roky, a následně se Špejbl´s Helprs, se kterými to táhnu snad už osmý rok. Důležité je samozřejmě, že se tam sešli dobrý lidi. Pokud by to nefungovalo po lidské stránce, tak bychom spolu nemohli ty víkendy trávit. Jsou vlastně takovou druhou rodinou. A jelikož funky a jazz je mojí srdcovou záležitostí, tak jsem oslovil muzikanty, kterých si vážím, a dali jsme dohromady Jazz Faces. Hrajeme ve složení Ondra Sobotka na kytaru, Viktor Jerman klávesy, Jirka Matys basová kytara a Jakub Ročňák saxofon. Pro radost jsme se naučili pár písniček, ale docela se to chytlo a lidem se naše vystoupení líbí.

Máte nějaké hudební plány do budoucna?
Nic zásadního, hlavně hrát a bavit lidi. Nemáme nějaké přehnané ambice. Ale třeba na posledním koncertě s Jazz Faces si s námi zahrál Charlie Blažek, výborný kytarista, který hrál snad se všemi muzikanty z první ligy, na které si vzpomenete. Například s Helenou Vondráčkovou, podílel se na prvních řadách Superstar, má toho hodně za sebou. Ale myslím si, že je rád, když dostane příležitost si zahrát. Byla by škoda, aby takový muzikant byl pořád jenom zavřený ve studiu a nahrával. Ale zahrál si s námi i Petr Vašina, který by to sice asi nerad slyšel, ale který je opravdovou příbramskou bluesovou legendou. Chtěl bych ale vyzvat do budoucna všechny, co by si chtěli zahrát, tak ať si jednoduše přinesou nástroje a můžou se k něčemu přidat.

Mají lidé dneska velký zájem o výuku na bicí?
Zájem je docela veliký a každým rokem ještě roste. Bohužel máme v současnosti víc zájemců o hraní, než kolika dokážeme vyhovět. Na bicí chodí tak okolo patnácti lidí. Když jsem tu začínal, tak byli asi dva.

Vyučujete i hru na flétnu. Jak moc je tento nástroj v oblibě mezi uchazeči o studium na vaší škole?
Na flétničku je také velký zájem. Pro hodně lidí je totiž takovým startovním nástrojem. Půl roku chodí do přípravky a pak je pro ty rodiče únosnější i finančně do začátku pořídit flétnu. Ne každý by měl hned na koupi klavíru. Zaplaťpánbůh mají lidé zájem o muziku i v dnešní době plné různých lákadel jako počítačové hry, sportovní kroužky a tak. Jsem rád, že hodně rodičů vede své děti k hudbě, je to krásný koníček.

Jak dlouho už působíte v příbramské lidušce?
Jsem tu vlastně služebně nejstarší. Teď bude mít škola dvacáté výročí, takže jsem tady dvacet let. Ale pořád to dělám rád. Dokud potrvá zájem dětí o muziku a já jim budu mít co předávat, tak nemám důvod toho nechat.

Máte přehled o začínajících příbramských kapelách?
Pár kapel trosku znám přes svoje žáky, ale nestačím to sledovat, jelikož koncerty mají většinou o víkendu a já o víkendech většinou hraju taky. Ale sem tam zajdu třeba na koncert do Motor Baru, když tam některý z mých žáků hraje. Je to nicméně hodně znát, když vystupuje někdo, kdo se tomu řádně věnuje pod vedením nějakého učitele, ve srovnání s domácími samouky.

Co vám v Příbrami chybí ohledně hudby a kultury?
Za vším, co mi chybí, jezdím do Prahy. V Příbrami to s kulturou nebylo nikdy moc lehké, ale je dobře, že třeba Junior klub funguje, že tam Martin Severa dovezl kapely typu Monkey Business, J.A.R. nebo Kryštof a přitom se nebojí sáhnout ani po kapele, která není úplně známá. Bohužel to ale není moc výdělečné, protože ty velké kapely stojí hodně peněz a je třeba to z něčeho zaplatit. Občas chodím i do příbramského divadla, které se hrozně zvedlo a je to opravdu znát. Od doby, kdy mu šéfuje Petr Bednář má podle mě stoupající tendenci ohledně kvality. Také vím, že tu začal fungovat Spolek ve čtvrtek, ale další kulturní dění v Příbrami nezvládnu pokrýt. Myslím si, že pro začínající kapely je zas hodně dobrý Motor Bar.

Vzkázal byste něco začínajícím hudebníkům?
Asi hlavně trpělivost. Hodně trpělivosti a samozřejmě lásku k muzice, bez toho to opravdu nejde. Je to běh na dlouhou trať, ale pokud to budete dělat rádi, tak to i ostatní poznají.