Zvukově obvykle hrozné, ale naprosto spontánní, bez kalkulu a plné čisté energie. Přesně tak na mě působilo mnohokrát ohrané a místy již neslyšitelné demo skupiny Liguére! Akorát z roku 1996. O to více jsem byl zvědavý na debutové album Raz, dva. Rozhodně nezklamalo, protože přeloučská čtveřice Alan Pešta, Míla Sládek, Pavel Gloza a Martin Dvořáček si stále drží svoji lajnu.

Tedy přímočarý rock, který staví na jednoduchých, ale velice silných a melodických písničkách se skvostnými refrény typu „…a támhle je komín, a ten nám dá kouř“ nebo „…sláva–všechno se nám povidlo“. Možná kraviny, ale v písních fungují dokonale.

Album otevírá energická kytarovka Od komína s melodickými houslemi, následuje kastanětami prodchnutá latina La kapela ladí latinu la jazz plná nadhledu a vtipu. Co se nedostává písničce Dovolená na rychlosti a tvrdosti, vynahrazuje si hravostí. Meresjev a Náhodou disponují punkovou energií, zklidnění přináší hudebně nápaditý Proud.

Z koncepce alba poněkud vybočuje titulní, více než pětiminutová skladba Raz dva. Dlouhé instrumentální pasáže se trochu vlečou. S Panem Josefem Mikulíkem se vrací hravost a lehkost, s Budíkem energie a rockový náboj, s Prasetem melodičnost. Ohon patří k nejtvrdším písním desky, Povidlo představuje punkrockovou vypalovačku. V Salámistovi kapela dokazuje, že má cit i pro funky, v tklivé skladbě Umřel zase pro ska.

Peštovy texty nepostrádají hravost, originální slovní a myšlenková spojení a humor. Třeba v písni Meresjev. „Lavor plný vody, v něm mohly být mý nohy“. Zachycují běžné pocity a situace, představy i jasná sdělení. „Žádnej komunista, žádnej terorista, žádnej jehovista, já jsem salámista“.

Liguére! si na nic nehrají, chtějí hlavně bavit. Nesnaží se ovládnout žebříčky prodejnosti, což jim dovoluje luxus být sami sebou. Hrají jen obyčejné písničky, které se hodí stejně tak do klubů jako na taneční zábavy.

Karel Souček