„Přidám-li jediné slovo, smíš mě ukamenovat dřív než ostatní,“ píše Vladimír Stibor v jedné své aktuální básni. A ukamenování mu rozhodně nehrozí, svými slovy až úporně šetří, žádné zde není navíc. Dobře si uvědomuje, že méně bývá někdy více, což v dobré poezii platí absolutně.
Vždy načrtne pouze obraz. Ať už drobností typu jeskynních mrazíků či zásadnějších záležitostí jako láska, touha, smrt. Jen naznačí, uvede metaforu a zbytek nechá na čtenáři. Nechce ho vést za ručičku, něco mu podsouvat, proto většina básní nemá ani název. Je-li čtenář naladěn na stejnou poetickou notu, prostor pro vlastní fantazii má neomezený.

Některé verše jsou hodně osobní, básník se vrací do svého dětství pod Cunkovem či nechává nahlédnout do svého domu a zahrady. Zachycuje lásku šťastnou i nenaplněnou, touží po objetí ženy, vzdává hold svým vzorům Vladimíru Holanovi a Robinsonu Jeffersovi, velkou pozornost věnuje přírodě. Většina básní vyznívá pozitivně, optimisticky, ale Vladimír Stibor umí zahrát i na smutnou strunu (Podání obžaloby).

Sbírku Jablko smírčího soudce tvoří převážně volné verše, ale zastoupen je i sonet. V průběhu let jsou Stiborovy verše stále stručnější, často vystačí s pěti, šesti řádky. Právě tato stručnost s velkým přesahem, vyzněním, silou se pozvolna stává Stiborovým rukopisem. Stejně typické jsou i významově mnohoznačné ilustrace Aleny Stiborové, které přesně korespondují s manželovou poetikou.

Vladimír Stibor se narodil v roce 1959 v Benešově u Prahy. Celé své dětství prožil v kopcích pod Cunkovem, kam se po téměř dvacetiletém pobytu v Praze vrátil. Vyučil se jako knihkupec a v dalších letech prošel řadou zaměstnání. Vydal třináct básnických sbírek, knihy drobných próz Řeka poutníků a Modrý slon a rovněž se podílel jako editor a spoluautor na vzniku několika básnických almanachů.

Karel Souček