Tátu zabila politika, říká syn Jana Drdy Jakub

Se synem Jana Drdy Jakubem Drdou si povídá Pavla Petráková Slancová z Dobříše.

Co vám utkvělo v paměti z otcova pohřbu?
Co tak může člověku z takové události utkvět? Samozřejmě smutek z toho, že mi umřel táta a také ze spousty navždy ztracených nevyřčených slov. Tolik věcí jsem se od něho chtěl ještě dozvědět. A také smutek mámy a mých sourozenců… A desítky slzami rozmazaných tváří tátových kamarádů a známých i neznámých lidí, kteří ho měli rádi. A také postavy těch druhých, kteří pilně filmovali, aby měli přehled, kdo všechno se s Drdou přišel rozloučit.

Vraťme se k začátkům. Po oblíbeném Městečku na dlani (vydaném v r. 1940) bylo jasné, že pětadvacetiletý autor nastoupil svébytnou spisovatelskou dráhu. Jeho jadrné vyprávění o lidech z Rukapáně, inspirované rodnou Příbramí, mělo velký čtenářský ohlas. Následoval román Živá voda, Putování Petra Sedmilháře, divadelní Hrátky s čertem, povídkový cyklus Němá barikáda s legendárním Vyšším principem, známou zfilmovanou povídkou, České pohádky… Potom nastala určitá odmlka.
Táta se dal po válce ke komunistům. Bylo to u něj celkem přirozené. Prožil krušné dětství, maminka mu v šesti letech umřela při porodu a ovdovělý otec rodinu brzy opustil, ztratil se ve světě a tak táta se sestrou Marií vyrůstali po příbuzných. Nějakou dobu se učil klempířem a až na zásah babičky Drdové nastoupil do příbramského gymnázia. Od mládí psal povídky a hry pro ochotnické divadlo, ve kterém s kamarádem Josefem Hlinomazem i hrál. V roce 1934 maturoval a dostal se na filologii na pražskou Karlovu univerzitu. Tam získal stipendium a byl přijat do Masarykovy koleje. Živil se příležitostným psaním a dáváním kondicí. Studium nedokončil, zato už od roku 1932 přispíval do novin a časopisů. Od roku 1937 psal fejetony, povídky, soudničky a denní zpravodajství do Lidových novin ve Zlíně, odkud za rok „přešel" do Prahy. V témže roce také vydal pod pseudonymem Ada Vlach svou první knihu, román pro děti Cirkusák Vincek, pes Matyáš a opička Brunhilda. Psaním živil sebe a sedmdesátiletou babičku Drdovou, které tak mohl oplatit dobu, kdy se starala ona o něj…
Táta byl zkoušený životem, a tak se nedivím, že se po válce upnul k nějaké nové naději, ale až mnohem později zjistil, jak byla klamná. Stal se z něho funkcionář v mylné víře, že tím někomu a něčemu pomůže. Ale spíš to uškodilo – a především jemu samotnému. Vinou zbytečného zaneprázdnění přestal psát. A i když se později znovu pokoušel, už nikdy nenašel tu původní lehkost.

To znamená, že předtím nezažíval žádná tvůrčí muka, nemusel se ke psaní odhodlávat?
Psaní mu bylo dáno od Pánaboha. Sedl a psal bez nesnází a jakýchkoli pochybností a byl toho plný. Myslím, že ho to hodně bavilo. Pamatoval si z vyprávění spoustu pohádek i historek už od dětství. Psal tužkou, pak přepisoval text do stroje s minimálními úpravami. Městečko na dlani měl hotové za čtrnáct dní. A to ještě v původním malém holešovickém bytě, kde občas psal vinou nedostatku místa i na záchodě.
Ke konci života psal těžce. Když zemřel, objevili jsme rozepsaný román o historii rodného Příbramska, jeho obyvatel a vlastního rodu. Moc toužil tu knihu napsat a vyznat se z lásky ke kraji, kde měl své kořeny, i k jeho obyčejům a lidem. Shromáždil kvůli tomu neuvěřitelné množství podkladů. Přesto bylo znát, jak se musel trápit. Našli jsme spoustu variant, přepisů a úprav jednotlivých kapitol. To pro něj bylo cizí. Místo aby s jistotou kráčel dál, jak bylo dřív samozřejmé, neustále se vracel.

Stačil být při všech zmíněných okolnostech i „normálním" člověkem a tátou?
Určitě. Byl k nám laskavý, byl chápavý a moudrý. Leccos jsem pochopil až v jeho letech, tedy od pětatřiceti, kdy jsem se narodil, výš. Táta rád a dobře vařil a hrozně v kuchyni nadělal. Ale byla při tom legrace a leccos jsem se naučil. Někdy měl ztřeštěné nápady – třeba jsme v pražským bytě sundali mřížky a pokličky z hořáků na plynovém vařiči a nad plamenem opékali buřty. Také jsme jezdili na ryby a na houby. Na rybách jsme i nocovali a chycené ryby rovnou smažili v pánvi nad ohněm na kmínu a másle. To byla bašta. Já jsem byl od dětství blázen do aut, táta si dělal řidičák poměrně pozdě a neměl pro řízení buňky, naučil jsem se řídit dřív než on. To mi bylo dvanáct let. Později mě při vyjížďkách po kraji nechával řídit a já byl nadšený…
Díky tátovi jsem taky hodně četl. Dostával signální výtisky z různých nakladatelství a hodně knih jsme nakupovali. Já neměl tehdy moc rád povídky, a chtěl jsem po tátovi, aby mi dal knihu, která by byla „celá o jednom". Naše knihovna měla asi 20 tisíc svazků, jak odhadli po jeho smrti v pozůstalostním řízení.

Zdědil někdo po vašem otci spisovatelský talent?
Je nás pět sourozenců. Dvě sestry jsou lékařky, bratr archeolog vydal několik odborných publikací o Keltech, třetí sestra je právnička, ale spisovatelstvím jako takovým se nikdo nezabývá. Já jsem se sice živil novinařinou, redaktorováním, televizní dramaturgií, spolupracoval jsem s profesorem Dvořákem na televizních scénářích, které se pak proměnily i v knižní podobu, ale na vlastní pořádnou knížku to nevydalo. Asi nikdo z nás nemá to „puzení", jako měl táta.

Kdy jste si uvědomil, že otec je spisovatel a co to znamená?
To vím celkem přesně – když vyšly České pohádky, dal mi táta jeden výtisk pro nejlepšího žáka naší první nebo druhé třídy. Byl to můj kamarád, se kterým se přátelím dodnes – a jsem jeho pacientem. Já tu knížku také samozřejmě dostal, a byla první, kterou jsem samostatně četl. Ještě v ní mám tužkou udělané čárky, abych věděl, kde jsem skončil.
Dalším zážitkem pro mne byla účast na premiéře Hrátek s čertem s Janou Dítětovou a Josefem Vinklářem v Realistickém divadle a také natáčení Dařbujána a Pandrholy v barrandovských ateliérech.

Národem nejoblíbenějšími jsou nejspíš tátovy pohádky a ty čertovské zvlášť… Hlášky z čertovského mariáše nebo rozhovor „polidštěného čerta" Matesa s kovářem o koňských rasách – to je něco mezi J. K. Tylem a jeho národními báchorkami a českou ústní lidovou slovesností…
Zcela určitě. Samy o sobě jsou lidské a povětšinou laskavé, napsané šťavnatým jazykem, a když k tomu přičteme jejich šťastné filmové zpracování s oblíbenými hereckými legendami (F. Filipovský, S. Neumann, J. Bek, J. Vinklář, F. Smolík, R. Hrušínský a mnozí a mnohé další) – troufám si tvrdit, že už vešly do národní pohádkové pokladnice. Také se bez nich v televizích neobejdou žádné vánoce.

Jaké knihy jste rád četl vy?
Jak už jsem řekl, celé o jednom. Ba ne, to už se změnilo. Přečetl jsem jich poměrně dost a ty oblíbené se samozřejmě měnily podle momentálního věku. V dětství vedly Ransomovky a díla dobrodružná, později třeba Hlava XX, Tři kamarádi, Nebe nezná vyvolených a spousta dalších. Také detektivky. A historické a válečné romány, a literaturu faktu. Nedají se zkrátka všechny vyjmenovat. Ale když jsem šel na vojnu do nesmyslného, neznámého a odpudivého prostředí, vzal jsem si sebou Vančurovo Rozmarné léto a Amisova Šťastného Jima, přeloženého Jiřím Muchou. Četl jsem je celý rok pořád dokola.

Jak vnímáte „pohádku" o dobříšském zámku plném spisovatelů?
Víte, já na tu dobu vzpomínám ohromně rád. Měl jsem tam spoustu stejně nebo podobně starých kamarádů a kamarádek a zažívali jsme nesčetná dobrodružství. Na zámek jezdili a pobývali tam nejenom spisovatelé a básníci, ale i filmaři, lékaři, architekti, malíři, muzikanti, filozofové, literární teoretici, historici, herci, překladatelé a bůhví, kdo ještě. Také tam byl Jorge Amado a Pablo Neruda. Potkal jsem se tam i s pány Hanzelkou a Zikmundem a s Emilem Zátopkem. I když asi jenom epizodně. Byla to okouzlující a velice inspirativní společnost. Jako kluci a holky jsme si to samozřejmě neuvědomovali do důsledků, spousta z nich byli tátové a mámy našich kamarádů, ale setkávání s nimi na nás zanechalo velmi pozitivní a hluboké stopy. Bez výjimky jsme se na tom my „dobříšské děti" po letech shodly. Naučil jsem se tam jezdit na koloběžce, na kole, s autem, naučil jsem se tam chodit na houby a na ryby, rozdělávat oheň, kouřit dýmku a hrát kulečník pod odborným vedením pánů Konráda, Jaryše, Daňka a Čtvrtka a při té příležitosti vyslechl nepřeberné množství historek a nenásilně podaných moudrostí, samozřejmě nádhernou češtinou. Když jsem pak po prázdninách přišel do školy, říkali mi, že divně mluvím.
Ať si kdo chce co chce říká, napsalo se tam dost dobrých knížek i básnických sbírek, filmových scénářů i dramatických děl. Vládlo tam bezesporu určité souznění duší. Samozřejmě bylo občas i veselo, ale v normálních mezích. Nebyl to rozhodně žádný pelech rozkoše.
Dodnes mám na Dobříši přátele a jezdím tam, jako do otcovy Příbrami, rád.

Váš otec byl prominent režimu do srpna 1968…
Tak bych to nenazval. Prohlédl mnohem dřív a také se dlouho a v ničem neangažoval. Jenom už asi nebyl schopen něco zásadního s tím udělat. Věnoval se novinářské a šéfredaktorské činnosti v časopise Svět práce, který přivedl k životu. A toužil po tom, dělat jednou časopis barevný. To už mu nebylo dopřáno. Invaze Sovětů ho zdrtila. Pod našimi pražskými okny parkovaly ruské tanky. Táta vzal pod paží vlastnoručně podepsané knihy svých ruských kolegů, namátkou Erenburga, Ščipačeva a dalších, a šel to okupantům na ulici ukázat a vysvětlit, že jsou to jeho přátelé. Nikdo se s ním nebavil. Jeho legendární stať „Nedejte jim ani kapku vody" měla pro něj ty nejhorší následky. Politické, pracovní, osobní… Za pár dnů nám při přestřelce rozstříleli byt. Dodnes máme prostřelený rám u okna i knihovnu, ve které urazila kulka hlavu holubičce na přebalu knihy „Co vyprávěl kalumet".

Jakou tátovu knihu máte nejraději?
Teď se ke stáru dostávám k tátovým věcem, které jsem nečetl, a musím říct, že mnohdy víc než děj vnímám jazyk, a jsem okouzlen. Třeba v Živé vodě a Petru Sedmilháři. Nedivím se, že tátu lidé četli, protože byl vážně mistrným lidovým vypravěčem se snovou fantazií a krásnou a výrazově bohatou češtinou. Dostalo se mu nakonec ocenění i v zahraničí – Hrátky s čertem se hrají v Polsku dodnes a povídky z Němé barikády byly zařazeny do světové antologie válečných povídek.
Rád se courám po antikvariátech a sbírám tátovy věci v různých vydáních. Nejvíce mám Městeček na dlani – a to také spolu s Českými pohádkami nejraději čtu. Tátův děd a praděd byli příbramští havíři, proto znal důvěrně hornické prostředí a „peklo" důlních děl a chodeb. Legrační pro mne je, že se kruh uzavírá, protože jsem se „na stará kolena" stal průvodcem v hornickém skanzenu.