Myšlenka na stárnutí ženy většinou přichází s příchodem potomka na svět. Žije s tím, že musí být za každých okolností neomylná, důležitá, ustaraná a potřebná. Když se tyto předsudky nenaplňují, respektive s přibývajícími roky dítěte vytrácejí, žena – matka začíná chřadnout. Neumí se přehodit do role ženy – člověka. Strachy o své dítě nespí, když už se vzácně s pubertálním výrostkem sejde doma, zavalí ho poučkami, výhrůžkami a v horším případě hořkými slzami nestrávené nevděčnosti. Žena náhle zapomíná, že by vedle ní měl vyrůst svobodný člověk, nespoutaný jedovatým a ochromujícím pocitem strachu. Toho si mnozí dnešní dospělí v dětství užili až dost a není potřeba podotýkat, že následky v sobě nesou po celý život. Bojí se odmítnout, bojí se vzít dobrou práci, bojí se nahlas říct, co si myslí…

Určitě znáte ty věčné remcaly, co bez odsouzení nenechají projít jedinou partu mladých lidí, aniž by nezavzpomínali, jak to za jejich mládí bylo jiné. K těmto závěrům přispívají jejich vlastní muka ze stárnutí, z nedostatku sebedůvěry, ze strachu. Jenomže to je jiná kapitola.

Mládí je stav duše a udržet si starosti od těla je strašně těžké. Ale proč bychom se o to alespoň nepokusili?