Na povrch se draly vzpomínky na chladná červencová rána (jejda, ono je to už čtvrt století zpátky), kdy jsme za svítání s mamkou a babičkou s kbelíky vyrážely autobusem do nedaleké vesnice, myslím, že to byly Pečičky, odkud to bylo do lesa mezi komáry a klíšťata ještě pěkný kus. Jedinou mojí starostí bylo co nejdřív zblajznout svačinu a dělat cokoli, jen ne sbírat ty hnusný borůvky.

Nikdy nezapomenu na nedoceněnou snahu mojí malinkaté maličkosti. Tenkrát jsem také vyrazila na borůvky jenom s babičkou. Jen stěží bych naplnila malý, asi třílitrový kbelíček. Tak jsem si poradila po svém. Maminka mě ve dveřích přivítala milým úsměvem (pyšná na pracovitou dcerku), když viděla vrchovatou nádobu. Už si jistě představovala, jak skleničkami zavařenin plní regály ve sklepě. Hodná holka! Při přesypávání bylo ale všechno jinak. Pod deseticentimetrovou vrstvou lesních plodů byla nachmoustaná mikina a zbytek svačiny. Následoval vodopád výčitek a samozřejmě zklamání.

A jak se věkem všechno mění, vyzrál i můj vztah ke shromažďování. Dokonce i od zimní výzvy jsem změnila názor. Na setkání v lese, kávu u posedu, povídání, vzpomínání na babičku, která už s námi bohužel nikdy nikam nepůjde, jak to tenkrát bylo vlastně moc, moc fajn…

Dvouhodinový sběr borůvek v Brdech mě osobně vynesl nejen dva litříky sladkých bobulek na dětmi vyžádaný koláč s drobenkou, ale i nezapomenutelné souznění dcery a matky.