Taky už se nedíváte jen do země, ale zvedáte hlavu a vyhlížíte jaro? Tak to jste opravdu blázni.

Je zajímavé pozorovat lidi, když rtuť teploměru leze nahoru. Tu a tam někdo přeběhne v mikině, nedočkavci v kraťasech, lidi se zastavují a povídají konečně o něčem jiném, než o prezidentovi. Povídají o jaru. Zahrádkáři se po líné zimě těší na své pozemky, motorkáři na svou první jarní adrenalinovou jízdu, babky na lavičky a turisti do lesů.

Pomyslná lýtka se zapalují i mému šéfovi, který se už nemůže dočkat, až letos poprvé zahučí i s fotoaparátem do potoka při dokumentaci jarního tání a probouzející se brdské přírody.

Předjaří, pokud už se tohle období takto dá nazvat, vnímám jako naději. Je to hřejivá, pravidelná, každoroční naděje, že přes všechno trápení, problémy a nejistoty znovu ze země vylezou petrklíče, zazelená se tráva a pak obrostou stromy. Naděje, že i letos bude jaro vonět jako nikdy před tím a že se nic zlého nestane.

Zima jistě ještě vystrčí drápky, ale s nadějí bude čekání daleko hezčí.