VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jaké to je být vodičem nevidomého? Strach není na místě, respekt ano

Příbram /ROZHOVOR/ – Život je o výzvách. Jednu takovou má za sebou i příbramský běžec Jan Šeděnka. Poprvé se stal vodičem nevidomé běžkyně.

22.4.2017
SDÍLEJ:

Příbramský Jan Šeděnka a Eva Lesová.Foto: Deník / Hájek Jan

O tom, jaké tato role skýtá úskalí a kde se mohou přihlásit případní zájemci, povídal v rozhovoru pro Příbramský deník.

Jak jste se k roli vodiče dostal?

Původně jsem se několik měsíců předem přihlásil do RunTour na závod na deset kilometrů. Tři týdny před startem se mi však stal nepříjemný úraz a bylo jasné, že už pouhá účast bude pro mě taková malá výhra, i když bez jakýchkoliv osobních ambicí. Dva dny před závodem se na stránce RunTour objevila zpráva, že Nadace Leontinka hledá traséra pro slečnu Evu Lesovou. Bral jsem to jako znamení, tak jsem se přihlásil, ačkoliv jsem s vodičstvím neměl žádné zkušenosti.

Od koho jste tedy čerpal informace o tom, co vás čeká?

S Evičkou jsme se ještě týž den zkontaktovali a ona mi sama řekla, jaký má handicap, jak si to celé představuje a co čeká ode mě. Je velice sportovně nadaná a má spoustu zkušeností. Bylo jen důležité jí pozorně naslouchat.

Čeho jste se před startem bál nejvíc?

Že se mi rozváže tkanička (smích). Bál je silné slovo, ale čím více jsem si uvědomoval, co se ode mě čeká, měl jsem z toho ohromný respekt. To, že vám cizí člověk musí bezmezně důvěřovat, mě na jednu stranu svazovalo, ale na druhou jsem věřil, že nakonec závod dobře dopadne hned na první a jediný pokus. Ovšem až v samotném závodě mi došlo, co všechno je potřeba sledovat, hlídat a hlásit.

Je hodně náročné držet tempo a zároveň sledovat překážky, které musíte hlásit?

Od trenéra jsme dostali pokyny, na jaký čas máme závod odběhnout. Nejsem běžecký začátečník, a tak poznám, jestli je tempo 4,5 nebo 6 minut na kilometr. Takže jsem veškerou svoji pozornost mohl věnovat dění před námi a vedle nás, protože na všechno je minimum času. Problémový byl hlavně samotný start. V těsné blízkosti se najednou rozbíhá několik běžců, každý jinou rychlostí, tak tady jsme museli dávat největší pozor. Trať byla pro nevidomého běžce, podle mého názoru, poměrně složitá. A to nejen změnou povrchů na došlap. Během jednoho pětikilometrového okruhu se vystřídaly malé a velké dlažební kostky, asfaltová silnice, tráva a měkká cesta v parku s kořeny, bylo i několik přeběhů přes mosty s prudkou změnou směru a i místa, kde byla zhoršená viditelnost, jako byl podběh pod viaduktem nebo jen pár stromů v lesoparku. Když se do toho započítá pár louží po dešti, děr a klacků nebo jen odházených kelímků na občerstvovací stanici. Je toho opravdu spoustu, kde nevidomý běžec může uklouznout a zranit se, zatímco pro zdravého člověka jsou všechny tyto věci plně zautomatizované. Ještě je potřeba zmínit, že ostatní běžci byli velice příjemní a vstřícní, když jsme je na úzkých cestách žádali o uvolnění cesty. Když jsme je předbíhali, skoro každý povzbudil Evičku potleskem nebo hlasitým povzbuzením.

Jaký jste měl pocit po doběhu v cíli, šel byste do toho znovu?

Pocit v cíli se dá jen těžko popsat slovy. Je to směs pocitů, které jednak vyjadřují obrovskou úlevu, že se Evičce nic nestalo, že všechno zvládla na jedničku a dokonce dokázala předběhnout 81 běžců a celých 170 jich nechala za sebou. Zároveň veliká radost z dobře odvedené práce a její výraz spokojenosti byl za všechny medaile světa. Tohle jsou situace, které mají smysl. Někomu pomoci v jeho snu a cíli je opravdu pocit k nezaplacení a pakliže se mi ještě někdy naskytne příležitost, rozhodně ji využiji. Je to ohromná událost a životní zkušenost, která vás prostě donutí najednou vidět úplně jiné věci.

Na co byste upozornil ty, kteří uvažují, že se do podobné role zapojí?

Ať už někdo přispěje Nadaci Leontinka finančně na podporu těchto lidí, aby se mohli i nadále rozvíjet a co možná nejvíce integrovat do společnosti nebo osobně absolvuje tyto závody po jejich boku v podobě vodiče, všechno toto je veliká pomoc. Upozornil bych maximálně na to, aby trasér měl vybudovanou alespoň nějakou základní kondici, aby se na trati netrápil sám se sebou a skutečně se mohl věnovat pouze a jen nevidomému a jeho potřebám. Strach není na místě, avšak respekt a pokora ano.

Autor: Jan Hájek

22.4.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Sníh na Monínci. Srpnová teplota byla spíš na plavky, ale „Sněhurky“ si rády zapózovaly u hromad umělého sněhu.
3

OBRAZEM: Sníh v srpnu na Příbramsku? Nic nemožného!

Ilustrační foto

KrimiMix: Příbramák vyhrožoval ženě podpálením domu

Marie Krejčová oslavila 101. narozeniny

Dobříš - První narozeniny v druhém století svého života oslavila v neděli klientka Domova seniorů Dobříš paní Marie Krejčová. K velkému životnímu jubileu přijela oslavenkyni popřát Jaroslava Němcová, radní pro oblast sociálních věcí. Ke gratulantům se připojila ředitelka domova Marie Doležalová, personál s klienty a v neposlední řadě rodina oslavenkyně. 

Hledáme redaktora/ku zpravodajství pro Příbramský deník

Příbram  - Zajímáte se o regionální dění? Baví vás psát, fotit či natáčet krátká videa? Přidejte se k nám! 

Nominujte Deník v anketě Křišťálová Lupa 2017!

Nominujte Deník.cz do ankety českého internetu Křišťálová Lupa 2017! Díky vám bude mít Váš regionální Deník šanci dostat se do finálního hlasování v kategorii "Zpravodajství".

Na farmu v Žežicích přijede 42. příbramský huntík Zdeňka Hejkrlíka

Příbram /FOTOGALERIE/ - Rok se s rokem sešel a opět k posluchačům pohodové hudby přijíždí Příbramský huntík plný muziky. Jako několik posledních let se i letos festiválek uskuteční na K-Farmě v Žežicích, a to 2. září od 13 hodin.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení