Derby Březnice Tochovice
LENKA NEPIVODOVÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Březnice Dne 14. dubna se uskutečnilo utkání Březnice versus Tochovice.
Již od svého dětství, co si já pamatuji, nikdy se tomuto utkání neřeklo jinak než „derby". Vždy se sjede velké množství fanoušků, přinesou se bubny a utkání začíná ve velké parádě.
Kolem čtvrté hodiny, tentokrát na hřišti v Tochovicích, se pomalu začaly scházet davy lidí fanoušci, mezi kterými jsem byla i já jakožto fanoušek Březnice, a samozřejmě i hráči. Čas se pomalu chýlil k době, kdy mělo utkání začínat. Následovalo důkladné rozcvičení hráčů a samozřejmě i poslední rady od trenérů.
V půl páté to vše začalo. Rozhodčí odpískal začátek utkání a vše bylo v plném proudu. Atmosféra byla povzbuzující. Fanoušci se překřikovali navzájem.
Krátce po tomto začátku přišel první gól. Bohužel vlastní. Březnický hráč omylem kopnul míč do vlastní brány. Ale co, i to se stane. Utkání pokračovalo. Následoval další gól, tentokrát už do brány tochovické. Březnický hráč probojoval míč do soupeřovy brány. Ohlasy fanoušků se nedaly přeslechnout. Přicházely rady, ale i povzbuzující komentáře.
Po 45 minutách skončil první poločas. Hráči si odpočinuli a se svými trenéry probrali taktiku hry. Po pár minutách následoval druhý poločas. Hra byla čím dál víc akční. Rozhodčí každou chvíli pískal nějaký faul či jiné přestupky. Někteří fanoušci i hráči začali na rozhodčího pokřikovat své ne vždy slušné názory. Však slovo hráče či fanouška proti slovu rozhodčího nemá žádnou váhu.
Po několika minutách přišel další gól. Tentokrát opět do brány březnické. Březnický brankář bohužel střelu nechytil. Hra se pomalu chýlila ke konci, čímž byl zápas pořád víc a víc napínavější. Tochovické mužstvo se snažilo svou bránu co nejlépe ohlídat a březnické mužstvo naopak tlačilo co nejvíce k jejich bráně.
Tochovice však náporu březnických hráčů odolaly. Zápas byl odpískán po 91 minutách za stavu 2 : 1 pro mužstvo Tochovic. Tímto tedy skončilo tochovické vítězství. Bylo to po mnoha letech, kdy v tomto utkání Březnice neprohrála. Osobně si pamatuji, že vždy Březnice buď vyhrála, nebo remizovala.
Nic se však nedá dělat. Březnické mužstvo si určitě odneslo několik zkušeností a ponaučení do dalšího zápasu.
Itálie Grand Sasso
LUCIE BERANOVÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Před dvěma roky o letních prázdninách jsem s rodinou navštívila pohoří Grand Sasso ve střední Itálii.
Národní park známý jako „Malý Tibet" leží v Gran Sasso e Monti della Laga. Náhorní plošina se rozléhá v dálce 27 km. Malý Tibet je asi hodinu cesty autem od pobřeží.
Než jsme od pobřeží dojeli do výšky 3000 metrů nad mořem, teplota klesla z 37?C na pouhých 17?C. Cesta je dlouhá, ale velice rychle utíká. Z okének můžeme vidět nádhernou zelenou nedotčenou přírodu a fascinující svahy. Nahoře v horách jsou různé zastávky pro auta. Tam jsme zastavili a začali se kochat krajinou.
Šli jsme se projít pěšky. Nerostou tu žádné stromy, ani keře a jsou tu jen rozlehlé, krásně zelené louky, pastviny a divoká zvířata. Žijí zde volně divoké krávy, kterým zvoní na krku zvonečky, ale i přesto je tu nikdo nehlídá, nejsou zde žádné ohrady a často se pletou u silnic. Také tu žijí vlci, koně, lišky a ve vzduchu létají velcí ptáci, jako je sokol stěhovavý či orel zlatý. Malý Tibet je také domovem pro alpské botanické zahrady. Rostou zde ohrožené druhy rostlin.
My měli štěstí a spatřili veliká stáda volně pobíhajících koní, v údolích běhala stáda ovcí a na vrcholcích se pásly divoké krávy. Nebe zářilo jasně modrou barvou a nás osvěžil chladný vánek. Na tento pohled nikdy nezapomenu.
Tak nedotčenou přírodu plnou života jsem nikdy předtím neviděla. Přestože zvířata jsou divoká a málo zvyklá na doteky lidí, jsme si koně i pohladili a udělali s nimi krásné fotografie.
Kromě krásné přírody tu jinak k vidění už nic není. Jen jediná budova a tou byla meteorologická stanice. Když jsem to tu navštívila, tak jsem si jen pomyslela, že vlastně Itálii vůbec dobře neznám, i přesto, že zde jsem každý rok u moře.
Objevila jsem, jaké poklady ještě skrývala. Toto místo má své kouzlo a já se těším, až pojedeme do Itálie a opět to tu navštívíme.
Duel AC SPARTA PRAHA x FC VIKTORIA PLZEŇ
MONIKA ZRŮBKOVÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Dne 30. března 2013 se v Generali aréně v Praze na Letné uskutečnil dlouho očekávaný souboj dvou kanonýrů bojujících o 1. místo Gambrinus ligy.
Sparta vstoupila do zápasu hodně aktivně a Plzeň v prvním poločase jasně přehrávala. Domácí vypálili na branku soupeře celkem sedmkrát, kdežto Plzeň pouze jednou. Svěřenci trenéra Lavičky mohli udeřit už v páté minutě, ale Václav Kadlec z jasné pozice nedokázal překonat brankáře Kozáčika.
O několik minut později se uvedli také hosté. Vácha vyrobil chybu a Kovařík neproměnil dobrou příležitost. Sparta jinak udávala tempo a samostatný únik Ladislava Krejčího zneškodnil Kozáčik. Diváci na Letné se nedočkali branky ani v závěru poločasu, kdy nejprve střílel David Lafata a po něm v obrovském závaru nedokázal nikdo zakončit.Domácí měli více ze hry a to platilo i ve druhém poločase. Plzeň sice měla první šanci, jenže Bakoš hlavičkoval těsně vedle.
Slovenský útočník měl pak ještě další velkou šanci, když se sám zjevil před Vaclíkem, který výborně zakročil.Rozhodující chvíle celého utkání přišla v 68. minutě! Sparťané předvedli rychlou akci. Centr Ladislava Krejčího přetavil v jedinou trefu zápasu kanonýr David Lafata a Sparta vedla 1:0. Nyní byla na tahu Viktoria a blízko vyrovnání byl Daniel Kolář. Ten se svojí tutovkou naložil tak, jak naložil, a Sparta stále držela hubené vedení 1:0.
Viktoria se v závěru tlačila dopředu a pět minut před koncem zápasu měl na kopačce vyrovnání střídající Stanislav Tecl. Exjihlavský útočník ale nedokázal obelstít Vaclíka, který mu míč sebral. Sparta už nejtěsnější vítězství uhájila a momentálně má stejný počet bodů jako vedoucí Plzeň. Boj o titul se tak znovu dramatizuje.
Hobby klání v Jablonné
PAVLÍNA MÁŠOVÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
V dubnu, konkrétně 21. dubna roku 2012 se konalo v Jablonné u Příbrami Hobby klání, které pořádala stáj Cikáda.
Jednalo se o malé závody v jízdě na koních. Na programu byly soutěže pro malé děti s poníky, parkurové závody pro děti i dospělé v různých obtížnostech a ani voltiž, neboli gymnastika na koních, na programu dne nechyběla.
Celá akce se konala na poměrně velké obdélníkové jízdárně, kde byly rozestavěné nejprve překážky a hry pro děti s poníky a později se jízdárna proměnila v parkurové závodiště se skoky. Cílem každého zúčastněného nebylo mít nejlepší čas a nejméně trestných bodů, jako je to u většiny parkurových závodů, ale každý závodník se snažil se svým koněm předvést soulad a klidnou, s přehledem odjetou jízdu.
Jeho výkon komentoval kvalifikovaný trenér a každý závodník se svým koněm dostal bodové ohodnocení. Každý měl dva pokusy a jejich body se na konci sčítaly.
Závodníci s nejvyšším počtem bodů vyhráli nejrůznější ceny a mohli si dát čestné kolečko po jízdárně. Mně, jako jednomu ze zúčastněných, se akce moc líbila a věřím, že jsem nebyla jediná.
Návštěva severních Čech
FILIP HOŠINSKÝ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
V létě o prázdninách jsem se rozhodl se svojí přítelkyní odcestovat za svými příbuznými do severních Čech. Navštívili jsme, co se dalo. Nejčastěji jsme se pohybovali v Děčíně a v Benešově nad Ploučnicí.
Děčín je krásné město, protéká jím řeka Labe. Nejčastější formou dopravy v tomto rušném městečku je jízda vlakem a městskou hromadnou dopravou. Auta v hlavních částech města moc nejezdí. Spali jsme u mých bratranců. Ti bydlí v severní části města. Naštěstí to mají ke všem hlavním atrakcím města blízko.
Nejdříve jsme navštívili místní koupaliště. Byla to příjemná návštěva, protože byly zrovna dny příšerného vedra. Další zastávku jsme provedli v děčínské ZOO. S pražskou zoologickou zahradou se to moc srovnávat nedá. Chyběla zde hlavně africká zvířata.
Ale procházka celou zahradou byla opravdu příjemná. Měli zde volné výběhy, kam si lidé mohli chodit zvířata hladit. Bohužel jsme nenavštívili žádnou kulturní památku. Z dáli jsme jen zahlídli děčínský zámek, který se tyčil na vršku skály a pod ním byl obrovský park, kterým vedla cyklostezka.
Benešov nad Ploučnicí je klidné město. Kulturních památek zde moc není. Je zde jeden zámek, který jsme chtěli navštívit, ale byl zavřen. Tak jsme si udělali alespoň procházku zámeckým parkem.
Hlavní část návštěvy v tomto krásném městě jsme věnovali procházce v jižní části. Zpozorovali jsme, jak lidé měli ještě z povodní omleté zdi na domech. Bylo až děsivé, kam se voda dostala.
Musím zmínit, že jsme si udělali zastávku v jedné cukrárně na hlavním náměstí, kde měli opravdu neuvěřitelně dobrou zmrzlinu. Měli velmi široký výběr. Zmrzlina obsahovala vždy kousky zmiňovaných věcí z názvu. Čas se nám krátil a my se opět vydali domů.
Doporučil bych všem návštěvu těchto měst a příští prázdniny si výlet opět zopakujeme a navštívíme místa, která jsme nestihli.
Masopustní průvod
ANETA VOLFOVÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Dolní Hbity Dne 24. února se v Dolních Hbitech, tak jako každý rok, uskutečnil masopustní průvod. Masky začaly chodit okolo dvanácté hodiny ve vesnici Jelence, ze které se pomalu dostávali k nám.
Ve tři hodiny už se po celých Hbitech rozléhal zvuk kapely, která doprovázela celý průvod veselými melodiemi, sedíc přitom na koňském povozu.
Lidí, kteří průvod doprovázeli, bylo nespočet, nejvíce bylo však malých dětí, které velice rády tahaly převlečené lidi za jejich kostýmy nebo po nich házely sněhové koule. Masek se sešel velký počet, řekla bych, že tak dvacet různých jich bylo určitě.
Tak jako každý rok šel medvěd, vodník, tři mušketýři, sněhulák, čůrající kůň a další. Letos poprvé šel ve vězeňském oblečení i „David Rath" doprovázený Karlem Schwarzenbergem.
Jaká maska mě na celém průvodu zaujala nejvíce, byla dvojice kosmetiček, které měly pojízdný „Mani- pedi salón". Pro důchodce měly cenu pouhých dvacet korun a za tuto malou částku vám nalakovaly nehty na jakoukoliv barvu.
A že bylo opravdu z čeho vybírat. Nejčastěji jste tak mohli potkat lidi se zářivě zelenými nebo oranžovými nehty. Občas měl člověk i každý nehet jiný.
Průvod postupoval velice pozvolným tempem, a tak jim trvalo dobré tři hodiny, než prošli celou vesnicí. Jelikož nebylo moc vlídné počasí, bylo náročné vydržet až do konce. Celé odpoledne byla ale veliká legrace, jelikož každá maska měla trošku upito. Ale tak masopust je přeci jen jednou v roce, a tak se to musí dostatečně zapít.
Protože já osobně mám masopustní průvod moc ráda, tak doufám, že i příští rok bude stejně vydařený a bude se pravidelně konat ještě spoustu let.
Dokonalý život dělají přátelé
LUCIE BERANOVÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Každý z nás se v mnoha věcech liší, a proto si i každý představí něco jiného pod pojmem dokonalý život. Někdo si ze všeho nejvíce přeje dosáhnout vysoké kariéry, někdo mít šťastnou a velikou rodinu a někomu bude stačit veliké bohatství. Nebo co třeba vše dohromady?
Osobně neznám člověka, který dokáže o svém životě říci, že žije dokonale. Většina lidí by si přála nedělat nic, a přesto mít všechno. Samozřejmě, že to tak nejde. A lidé, kteří se narodili v bohatých rodinách a mají o kariéru a zaměstnání postaráno do konce jejich života, si také snadno najdou něco, co jim představu o dokonalém světě bude kazit. Možná právě ty peníze se stanou něčím, co jim v životě nebude přinášet jen dobré věci. Můžou žít ve strachu z toho, že jejich bohatství přiláká posedlé blázny, kteří půjdou po penězích i přes lidské životy. Blízké už nám nenahradí nikdo. Takže když jsou lidé chudí, nebo bohatí, štěstí v životě mohou mít stejně. Proto si myslím, že ze všeho nejvíce nás dělají šťastnými přátelé a rodina.
Domněnka o dokonalém životě je velice složitá. Někdo si může o někom jiném myslet, že vede dokonalý život, že mu nic nechybí, ale opak je většinou pravdou. Pohled na dokonalý život každého z nás je jiný, a tak se nám může zdát, že zrovna ten či onen člověk jej prožívá. Ale přizná si vůbec někdo, že právě ten dokonalý život žije? Domnívám se, že mnoho takových lidí není. Každý si ve svém životě najde něco, s čím není spokojený.
Proto si uvědomme, že to nemusí být důvodem k tomu, myslet si, že dokonalý život nežijeme. Jestliže máme například šťastnou rodinu a nejsme zrovna moc bohatí, tak si musíme říci, že by nám peníze nemusely přinést jen dobré věci. Že to, co máme, už k dokonalému životu patří.
Pravda vždy zvítězí nad lží
MICHAELA MOUDRÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Již naši předci říkali toto rčení: „Lež má krátké nohy a pravda vítězí", a říkáme ho i my. Ale když nad tím tak přemýšlím, má vůbec lež ještě krátké nohy a vítězí pravda? Proč lidé vlastně lžou?
Mnoho lidí, mnoho názorů. Podle mého názoru pravda ztrácí na úkor lži. Pravda se vytrácí a zaniká ve stínu lži. V dnešním světě již nevíme, co je pravda a co lež.
Protože lež se tak stává věcí, se kterou se každý den setkáváme, a tudíž jsme na ni zvyklí. Mnoho z nás lže denně a každý minimálně jednou za život lhal. Se lží se dnes můžeme setkat už úplně všude: doma, v práci, ve škole i jinde.
Pokud se podíváme na všelijaké plakáty, reklamy, poutače či jiné věci, zjistíme, že všude jsme oklamáni, že všude je lež. Vůbec nikdo nedělá nic takového, co je na plakátech napsané. Tudíž jednu lež střídají další lži.
Sama mám se lží několik zkušeností, mnohokrát mi někteří lidé a přátelé lhali a já tomu, co mi povídali, téměř vždy uvěřila. Trápila jsem se kvůli tomu, vrtalo mi to hlavou, ale stejně jsem pak zjistila, že to byla jen sprostá lež a nic jiného. Vážím si lidí a věřím těm, kteří nelžou a mluví pravdu. To jsou opravdoví lidé, ti, co mluví pravdu. Ti, co lžou, si poté nalhávají už úplně všechno, nehrají fair play.
Pravda je dnes velmi cenná, řekla bych, že je cennější než drahé kameny a mince.
Lhát, neboli nemluvit pravdu, se stává jakýmsi hitem dnešní společnosti, tito lidé nejsou k sobě ani ke svému okolí fér.
Přesto má lež stále krátké nohy a pravda většinou nakonec zvítězí. Bohužel s pravdou se šetří, možná proto, aby zbyla.
Co pro mě znamená moje rodina?
GABRIELA NOVÁKOVÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Trvalo mi pár let, než jsem si uvědomila, co pro mě moje rodina znamená. Jako malé mi záleželo na tom, jestli mi danou hračku, co jsem chtěla, koupili či nekoupili.
Pak přišly časy, kdy jsem nemohla pochopit, proč mě nechtějí pouštět tam, kam jsem chtěla. Postupem času mi došlo, že o mě měli pouze strach, nevěděli, co ode mě čekat, a ani já sama jsem tenkrát netušila, co by mě mohlo potkat.
Nejednou jsem ztratila důvěru, kterou ke mně měli. Párkrát jsem nepřišla domů v tolik, v kolik jsem měla, občas jsem neřekla pravdu o tom, kde a s kým jsem byla. I přes všechny konflikty jsem docílila toho, že mi znovu začali věřit. Nebylo to vůbec lehké, prošla jsem si chvílemi, kdy mi nevěřili a podezírali mě, ale za vše jsem si mohla sama.
Také mě neminulo období, kdy jsem byla v jednom kuse nepříjemná a zvyšovala na ně hlas kvůli tomu, že se mi nelíbil jejich názor. Občas i teď se takové momenty vyskytují, ale hned se snažím o nápravu.
Dnes už si ale uvědomuji, co pro mě znamenají a jak se vždycky snažili pro mě udělat první poslední. Když se zpětně podívám, bylo toho málo, co jsem neměla a nemohla. I přesto, že se mi to v těch časech tak nezdálo, to nejpodstatnější jsem měla. Vím, že mě od malička odklopovali láskou a tloukli mi do hlavy jen to správné. Prožívala jsem dětství takové, o kterém si děti v dětských domovech mohly nechat jen zdát. Stáli při mně v dobrém i zlém. Pomáhali mi se všemi problémy, které mě potkaly, jak jen mohli. Vím, že lepší rodinu bych nikde na světě nenašla a ani bych se nepokoušela ji hledat, jsem šťastná tam, kde jsem. Všechnu tu starost, kterou o mě v jednom kuse měli, a to, jak se o mě starali, jim nemůžu stihnout za celý život vrátit. Dny, kdy měli obavy, abych se domů vrátila v pořádku, jsou i teď a vždycky budou. Jedno ale vím jistě, udělám cokoliv proto, abych to nějak vrátila. Není nic, čeho bych si vážila víc než své rodiny.
Filmové představení
GABRIELA NOVÁKOVÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Dne 6. dubna 2013 jsem byla na filmovém představení Babovřesky aneb Z dopisu venkovské drbny v příbramském kině.
Po koupi lístků jsem si se sestrou došla pro sladký popcorn, bez kterého by to nebylo ono. Po usazení na určené místo jsem zpozorovala, že moc lidí v kině není. Velkou část diváků tvořili opozdilci, kteří dorazili s poměrně velkým zpožděním. Tím pádem představení, které původně mělo odstartovat v 19:00, nakonec začalo něco málo po půl 8. Když se v kině začala vytvářet tma, na plátně se spustily ukázky z jiných filmů a reklamy na spoustu firem z Příbrami a blízkého okolí. Všichni diváci se utišili, až když se na plátně objevil samotný film.
Babovřesky jsou o neuvěřitelných souhrách náhod a nedorozumění, která zamotají hlavy i samotným hercům. Vše začíná tím, že do vesničky Babovřesky přijíždí nový farář, což je mladý muž sportovní postavy asi kolem třicítky. Pobožné drbny to rozhodí a začne první kolo drbání, kterým způsobí ve vesnici rozruch.
Film byl zajímavý a vtipný, proto jsem se za celé promítání snad ani na chviličku nepřestala smát.
Body z derby zůstaly v Tochovicích
LUKÁŠ VÁCHA, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Čtrnáctého dubna v Tochovicích od 16:30 bylo v plánu, tak jako každý rok, fotbalové derby Tochovic s Březnicí. Toto utkání je vyhledáváno mnoha diváky a bylo to znát. Už půl hodiny před začátkem se sjížděli diváci z celého okresu. Samozřejmě k dobrému fotbalu nechybělo dobré pivo a klobása.
Mužstvo Březnice se muselo vypořádat s mnoha zraněními a taky chyběl vykartovaný hráč z minulého kola. Na sestavě to bylo znát, doplnili ji dorostenci. Utkání řídila trojice rozhodčích. Jedním z nich byla i žena. Dlouhým hvizdem hlavního rozhodčího bylo utkání zahájeno. Hned od začátku bylo domácí mužstvo aktivnější a to taky vyústilo k několika dobrým šancím, které se jim nepodařilo proměnit. V 18. minutě se domácí přece jen radovali.
Po pěkné akci po pravém křídle si nešťastně střílený centr srazil březnický obránce do vlastní branky a tak se Tochovice ujaly vedení 1:0. Od této situace se hra výrazně otočila. Březničtí se stali aktivnějšími a tlačili se hodně do zakončení, které ovšem bylo častokrát nepřesné. Tochovice hrozily pouze z občasných protiútoků, které se Březnici dařilo zachytávat. V 39. minutě se stav srovnal. Po propadlém míči ve vápně se Březnici podařilo dostat balon do sítě a bylo to 1:1. Za tohoto stavu se také šlo do kabin. Přes 100 diváků vytvořilo výbornou atmosféru. Do druhého poločasu nastoupila Březnice s jednou změnou, Tochovice nestřídaly. Ve 2. poločase byla hra daleko vyrovnanější než v poločase prvním. Hra se kouskovala a diváci byli stále více nervóznější, komu se podaří vstřelit vedoucí branku. To se v 72. minutě nakonec podařilo domácím.
Po přímém kopu se odrazil balon na vápno, kde tochovický útočník poslal své mužstvo do vedení krásnou střelou z voleje. Od tohoto gólu Tochovice začaly hru zdržovat střídáním, zakopáváním balónů, což se hostům nelíbilo a po důrazných rozhovorech s rozhodčím obdrželi několik žlutých karet. Tochovice výsledek 2:1 udržely až do konce a mohly se radovat ze 3 bodů a především ze zvládnutého derby. Toto utkání bylo ozdobou jarní části a můžeme si jen přát, aby takovýchto zápasů bylo daleko více.
Derby Březnice – Tochovice
Lenka Nepivodová, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Dne 14. 04. 2013 se uskutečnilo utkání Březnice vs. Tochovice. Již od svého dětství, co si já pamatuji, nikdy se tomuto utkání neřeklo jinak než „derby". Vždy se sjede velké množství fanoušků, přinesou se bubny a utkání začíná ve velké parádě.
Kolem čtvrté hodiny, tentokrát na hřišti v Tochovicích, se pomalu začaly scházet davy lidí – fanoušci, mezi kterými jsem byla i já jakožto fanoušek Březnice, a samozřejmě i hráči. Čas se pomalu chýlil k době, kdy mělo utkání začínat. Následovalo důkladné rozcvičení hráčů a samozřejmě i poslední rady od trenérů.
V půl páté to vše začalo. Rozhodčí odpískal začátek utkání a vše bylo v plném proudu. Atmosféra byla povzbuzující. Fanoušci se překřikovali navzájem. Krátce po tomto začátku přišel první gól. Bohužel vlastní. Březnický hráč omylem kopl míč do vlastní brány. Ale co, i to se stane. Utkání pokračovalo. Následoval další gól, tentokrát už do brány tochovické. Březnický hráč probojoval míč do soupeřovy brány. Ohlasy fanoušků se nedaly přeslechnout. Přicházely rady, ale i povzbuzující komentáře.
Po 45 minutách skončil první poločas. Hráči si odpočinuli a se svými trenéry probrali taktiku hry. Po pár minutách následoval druhý poločas. Hra byla čím dál víc akční. Rozhodčí každou chvíli pískal nějaký faul či jiné přestupky. Někteří fanoušci i hráči začali na rozhodčího pokřikovat své ne vždy slušné názory. Však slovo hráče či fanouška proti slovu rozhodčího nemá žádnou váhu.
Po několika minutách přišel další gól. Tentokrát opět do brány březnické. Březnický brankář bohužel střelu nechytil. Hra se pomalu chýlila ke konci, čímž byl zápas pořád víc a víc napínavější. Tochovické mužstvo se snažilo svou bránu co nejlépe ohlídat a březnické mužstvo naopak tlačilo co nejvíce k jejich bráně.
Tochovice však náporu březnických hráčů odolaly. Zápas byl odpískán po 91 minutách za stavu 2 : 1 pro mužstvo Tochovic.
Tímto tedy skončilo tochovické vítězství. Bylo to po mnoha letech, kdy v tomto utkání Březnice neprohrála. Osobně si pamatuji, že vždy Březnice buď vyhrála, nebo remizovala. Nic se však nedá dělat. Březnické mužstvo si určitě odneslo několik zkušeností a ponaučení do dalšího zápasu.
Exkurze do Říma
Míša Moudrá, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Dne 21. června. 2010 jsme se vydali se základní školou na exkurzi do Říma. Pan učitel s paní učitelkou si udělali zasedací pořádek v autobuse, aby měli přehled o tom, kde kdo sedí, a mohli jsme vyrazit na cestu. Cesta byla dlouhá, ale utíkala rychle. Přestávky byly přibližně po třech až čtyřech hodinách.
Do hlavního města Itálie jsme dorazili brzo ráno, kolem 6. hodiny. Hned jsme ve stanici Laurentina nastoupili do metra ve směru do centra. Prohlédli jsme si vatikánská muzea včetně Sixtinské kaple. Ve 12:30 jsme se přesunuli do chrámu sv. Petra. Tam jsme měli rozchod. Poté jsme se přesunuly k Andělskému hradu (Castel Sant'Angelo) a v 16.00 jsme se vraceli do stanice Laurentina, abychom se mohli jet ubytovat do bungalovů v kempu Castel Fusano, který se nachází nedaleko Říma. Ubytování bylo velmi dobré. Každý pokoj měl 4 postele, sprchu i záchod. Ve středu 22. června jsme opět jeli k metru. Tento den byl nejzajímavější.
Prohlíželi jsme si Koloseum (Colosseo), vyšli jsme na vrcholek Palatino, dále jsme byly na Forum Romanum, Capitolini a Fontána di Trevi. Společně jsme došli až na Piazza di Spagna se Španělskými schody, odtud jsme pak metrem jeli zpět do stanice Laurentina.
Čtvrtý den exkurze jsme museli vstávat velice brzy, už v 06.30 jsme šli na snídani. Ihned poté jsme odjeli do Neapole a kolem poledne jsme vystoupali na Vesuv. Počasí nám přálo, výhled byl opravdu neuvěřitelný. Samozřejmě jsme byly na slavných Pompejích. Pátek byl docela volný den. Ráno jsme vyklízely pokoje. Po odevzdání klíčů nás autobus dovezl na zastávku metra Laurentina. Vydali jsme si prohlédnout
Pantheon, Ústa pravdy (La Bocca Della Veritá), Marcellovo divadlo a došli až na Piazza Navona. Ten den jsme měli spoustu volna a mohli jsme si nakoupit suvenýry domů. Kolem sedmé hodiny večer jsme nasedli do autobusu a vydali se na zpáteční cestu domů.
Hobby klání v Jablonné
PAVLÍNA MÁŠOVÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
V dubnu, konkrétně 21. dubna roku 2012 se konalo v Jablonné u Příbrami Hobby klání, které pořádala stáj Cikáda. Jednalo se o malé závody v jízdě na koních.
Na programu byly soutěže pro malé děti s poníky, parkurové závody pro děti i dospělé v různých obtížnostech a ani voltiž, neboli gymnastika na koních, na programu dne nechyběla. Celá akce se konala na poměrně velké obdélníkové jízdárně, kde byly rozestavěné nejprve překážky a hry pro děti s poníky a později se jízdárna proměnila v parkurové závodiště se skoky.
Cílem každého zúčastněného nebylo mít nejlepší čas a nejméně trestných bodů, jako je to u většiny parkurových závodů, ale každý závodník se snažil se svým koněm předvést soulad a klidnou, s přehledem odjetou jízdu. Jeho výkon komentoval kvalifikovaný trenér a každý závodník se svým koněm dostal bodové ohodnocení. Každý měl dva pokusy a jejich body se na konci sčítaly. Závodníci s nejvyšším počtem bodů vyhráli nejrůznější ceny a mohli si dát čestné kolečko po jízdárně.
Mně, jako jednomu ze zúčastněných, se akce moc líbila a věřím, že jsem nebyla jediná.
Co ze mě bude?
Lenka Nepivodová, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Když jsem byla malá a nastoupila do školky, bylo mým přáním stát se princeznou. Vzít si nějakého hodného prince a přestěhovat se na veliký krásný zámek. Toto bylo asi přání každé holčičky v dětském věku. Později se však moje představy začaly měnit. Jednou jsem chtěla být veterinářkou, poté květinářkou, a těsně než jsem nastoupila do školy, tak i učitelkou na prvním stupni. Spoustu času jsem strávila s kamarádkami mého věku, kdy jsme si hrály na učitelky. Vždy nás to bavilo a o to víc jsme se i na přechod ze školky do školy těšily. Začátky se nám líbily. Později však naše nadšení opadalo.
Už od první třídy se nás učitelé ptali, čím bychom chtěli být. Naše odpovědi byly různé. Někdo se chtěl stát slavných zpěvákem, jiný si pořídit vlastní restauraci, někdo být prodavač v obchodě atd. Každou chvíli byly odpovědi jiné.
Když se nás pak učitelé ptali i na druhém stupni, odpovědi byly nepřesné. Všichni už začali doopravdy přemýšlet, čím by se chtěli stát, a tak jejich dětské sny dočista vyprchaly.
Bylo to však ještě horší. Jakmile jsme si měli vybírat střední školu, nikdo z nás nevěděl, kam jít, aby jeho rozhodnutí bylo to správné. Však nějak to dopadlo a každý se vydal svou cestou. Ale ani nyní to není o nic lepší. Jakmile se učitelé zeptají, co bychom v budoucnu chtěli dělat a zda bychom chtěli po střední škole pokračovat někam na vysokou, všichni mlčí. Naše představy jsou různé, ale většina z nás není vůbec rozhodnuta, co bude dělat dál.
Ani já popravdě nevím, jakým směrem se vydám. Často si kladu větu, co budu v dospělosti dělat. Ale na svoji otázku zatím nevím odpověď. Myslím, že spousta studentů v mém věku nemá představu o svém budoucím zaměstnání. Každého z nás něco baví a něco ne. Sice nám zbývají ještě dva roky na střední škole, ale přece jenom někdy se rozhodnout musíme.
Jaký je vznik a smysl života?
PETR KELIŠ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Často se ptám sám sebe, co to vlastně život je a jak jsme se ocitli na této planetě. Já jsem toho názoru, že křesťanskou vírou to určitě nebude, jelikož život na Zemi byl již dříve, než existovali lidé – tedy i lidská myšlenka, že Země byla vytvořena Bohem.
Ačkoliv jsem v tomto smyslu trochu ateista, neodepsal jsem tento názor úplně. Avšak si myslím, že když existuje Bůh, tak proč má mnoho podob – Aláh, křesťanský Bůh, staří řečtí Bohové, šintoistické božstvo atp. Proč má každá víra svou vlastní podobu s vlastními zákony? Myslím si, že dříve lidé možná potřebovali naději a v něco věřit, dnes si avšak myslím, že je to jen způsob, jak manipulovat s lidmi, ovšem to je jen věc pohledu. Tento názor s manipulací mám ale jen u monoteismu, je jednodušší následovat jen jednoho boha. Oproti tomu se mi zdá polyteismus zajímavější a méně ovlivnitelný různými fanatismy.
Velmi důvěryhodně na mě působí věda, myslím si, že toto je velmi dobrý směr, a dokonce je i podložen různými důkazy, ovšem přicházíme na různé teorie o vzniku života na Zemi a celkového vzniku organiky, anorganiky a všech fyzikálních či chemických jevů, ale vždy, když přijdeme něčemu na kloub, tak mě napadne otázka, jak vzniklo to, díky čemuž tento jev vznikl? A pak to jde zas dokola…
Například Teorie velkého třesku. Vědci vymysleli teorii, díky které přišli na to, jak vznikl vesmír, tj. Teorie velkého třesku. Tedy že existují různé „membrány" či vchody mezi „dimenzemi", které se srazily, a vznikla obrovská exploze – velký třesk. Tato teorie se mi velmi líbí a uznávám ji, ale zase mě napadla otázka: kde se vzaly ty membrány? A tak se tedy vždy na něco přijde, vědci zjistí, jak to vzniklo, a později zkoumáme jev, který to způsobil a takto pořád dokola, alespoň mi to tak připadá…
Proto se mi velmi líbí filosofie buddhismu, i když vím, že tam též nejsou důkazy. Je pro mě velmi zajímavé, že se jedná pouze o ovládání sebe samého. Protože se mi velmi líbí lidské myšlení a připadá mi to jako naprosto unikátní věc rovnající se celému vesmíru, tak jsem se rozhodl přiklonit k tomuto jednání jakožto nejbližší myšlence o otázce smyslu života. Pochopit sebe a tím i pochopit celý vesmír je velmi zajímavé myšlení, pro mě.
I když se žádným z těchto faktorů moc nezabývám a nepatří do mého každodenního života, tak mě téměř každý den napadne tato otázka a vždy se přikloním na stranu buddhismu.
Manželství
PETR VONDRÁŠEK, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Pouze jedno slovo, ale velký význam. Důvodem manželství je, nebo by alespoň podle mého názoru měla být, láska. Manželství si představuji buď jako svázání se s milující osobou a prožívání krásných chvil, což je podle mě krásné. Druhý pohled si však představuji něco jako odebrání svobody. Podle mě je tento svazek důkazem lásky a toho, že už máme vybraného životního partnera. Sdílím názor, že lidé by se rozhodně neměli brát z donucení rodičů. Něco jiného je, když spolu dva lidé čekají potomka. Poté záleží na tom, jak se ti dva cítí schopni se vázat, na tom, jak moc se mají rádi, a také, jak jsou na tom finančně! Nejvíce ale v tomto případě záleží na lásce. Představte si dítě, jehož rodiče budou sice žít spolu jako skutečný pár, ale budou se neustále hádat! Poté nastává utrpení pro celou rodinu. Nejvíce to však bohužel odnesou nevinné děti. Z domova, kde bychom se měli cítit nejbezpečněji, se stává centrum stresu, křiku a hádek. Znám případy, kdy se snoubenci vzali z důvodu výhodnější hypotéky. Je to sice dobrý způsob, přijít si k vlastnímu bydlení. Otázkou však zůstává, jestli ti dva spolu dokážou sdílet pár místností svého příbytku. V dnešní době je moderní žít spíše v párech a do svazku nevstupovat. V době našich prarodičů bylo tohle ale naprosto společensky nepřístupné. Dále je mezi námi skupina lidí, která upřednostňuje kariéru na úkor manželství. V pozdějším věku je pro ně však mnohem těžší sehnat si milujícího partnera.
Povodně 2013
ANETA VOLFOVÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Když v neděli 2. 6. 2013 začaly zprávy o povodních, mnoho lidí nejspíš koukalo s vyděšeným výrazem.
Právě v tu chvíli asi každého napadla otázka: Budou se opakovat povodně jako v roce 2002? Celé odpoledne jsem seděla u televizní obrazovky a sledovala zprávy na kanálu Čt24.
Řeky a potoky, které zaplavovaly vesnice, mě děsily. Teprve až v ten okamžik se ale kolem Prahy začaly stavět protipovodňové bariéry. Myslím si, že opět selhal náš český systém. Již od středy začali meteorologové upozorňovat na přívalové deště, které budou pár dní nepřetržitě trvat, a stále tuto výstrahu opakovali. Tak proč se začaly bariéry u řeky Vltavy stavět až teď, když jejich stavba má trvat kolem 50 hodin?
Nemůže toto pozdní rozhodnutí ovlivnit životy několika tisíc lidí?
Myslela jsem, že po povodních 2002 už budeme na všechno schopni reagovat rychleji a s předstihem, abychom předešli škodám na majetku, ale i ohrožení či ztrátě na životech. Opět jsem se ale přesvědčila, že tomu tak není.
Další zarážející věc je ta, že nejdříve televize tvrdí, jak bude voda už jen ustupovat, a o pár hodin později upozorňují, že další perná noc nás ještě čeká.
Jak tohle celé tedy dopadne? Můžu jen doufat, že ochrana lidských životů dopadne úspěšně a počasí se umoudří. Přeci jen největší přání asi každého z nás je, aby deště konečně přestaly a lidé se tak mohli vrátit zpátky do svých domovů. Nejhorší je, že počasí nemůže na 100 % předvídat nikdo, a tak nám všem zbývá jen doufat.
Dokonalý život
LUCIE BERANOVÁ, 2.A, OA a VOŠ Příbram
Každý z nás se v mnoha věcech liší, a proto si i každý představí něco jiného pod pojmem dokonalý život. Někdo si ze všeho nejvíce přeje dosáhnout vysoké kariéry, někdo mít šťastnou a velikou rodinu a někomu bude stačit veliké bohatství. Nebo co třeba vše dohromady?
Osobně neznám člověka, který dokáže o svém životě říci, že žije dokonale. Většina lidí by si přála nedělat nic, a přesto mít všechno. Samozřejmě, že to tak nejde. A lidé, kteří se narodili v bohatých rodinách a mají o kariéru a zaměstnání postaráno do konce jejich života, si také snadno najdou něco, co jim představu o dokonalém světě bude kazit. Možná právě ty peníze se stanou něčím, co jim v životě nebude přinášet jen dobré věci. Můžou žít ve strachu z toho, že jejich bohatství přiláká posedlé blázny, kteří půjdou po penězích i přes lidské životy. Blízké už nám nenahradí nikdo. Takže když jsou lidé chudí, nebo bohatí, štěstí v životě mohou mít stejně. Proto si myslím, že ze všeho nejvíce nás dělají šťastnými přátelé a rodina.
Domněnka o dokonalém životě je velice složitá. Někdo si může o někom jiném myslet, že vede dokonalý život, že mu nic nechybí, ale opak je většinou pravdou. Pohled na dokonalý život každého z nás je jiný, a tak se nám může zdát, že zrovna ten či onen člověk jej prožívá. Ale přizná si vůbec někdo, že právě ten dokonalý život žije? Domnívám se, že mnoho takových lidí není. Každý si ve svém životě najde něco, s čím není spokojený.
Proto si uvědomme, že to nemusí být důvodem k tomu, myslet si, že dokonalý život nežijeme. Jestliže máme například šťastnou rodinu a nejsme zrovna moc bohatí, tak si musíme říci, že by nám peníze nemusely přinést jen dobré věci. Že to, co máme, už k dokonalému životu patří.
Snažím se kroniku udržet, aby neskončila, nemám ji komu předat
ROZHOVOR MONIKY ZRŮBKOVÉ (2.A, OA a VOŠ Příbram) S KRONIKÁŘEM MIROSLAVEM HRSTKOU
Jesenice – Čtěte rozhovor s kronikářem Tělovýchovné jednoty Sokol Jesenice Miroslavem Hrstkou.
Ahoj, měla bych na Tebe pár otázek ohledně kroniky Sokola, kterou píšeš. Mohu se ptát?
Ahoj, jen se ptej. Rád ti poskytnu pár informací, doufám, že užitečných.
Jak ses k psaní vůbec dostal?
No, všechno to začalo tím, že minulý kronikář se odstěhoval do Divišova a neměl to kdo psát. Už si nevzpomínám přesně, ale zřejmě mi bylo nabídnuto, zda bych to nechtěl psát já.
Jsi rád, že píšeš kroniku?
Nikdy jsem nevěřil, že bych něco takového začal. Ale nyní jsem tomu velice rád.
Baví Tě to, máš z toho nějaké zajímavé pocity?
V současné situaci se mi zdá, že to nemám komu předat. Tudíž se snažím to udržet, aby psaní neskončilo. Věřím, že se na to jednou někdo rád podívá. Vždycky se najde nějaká chvíle, a když ne, tak si ji udělám, abych mohl pár řádek připsat. Možná by to psaní mohlo být lepší, ale lepší něco, než kdyby se o současnosti nikdo nic nedozvěděl.
Jak často zapisuješ jednotlivé dění ohledně Sokola?
Většinou tam píšu po ukončení podzimní a dále po ukončení jarní fotbalové sezóny.
Chodíš se koukat na každý domácí zápas našich týmů?
Ano, chodím. Snažím se ani jeden zápas nevynechat.
Kde sbíráš jednotlivé fotografie, které jsou v kronice použity?
Fotografem je Mgr. František Vávra, který fotí dění ve fotbale. Přes předsedu mi nechává jednotlivé snímky vyvolat, které já dále vkládám právě do kroniky.
Děkuji a měj se pěkně.
Nemáš zač.