Četl jsem o tom mnoho řádků. Slyšel jsem o tom mnoho slov. Čekám něco a pak otevřu dveře a…

…a něco na mne dýchne. Ale nevím, co. Usadím se, koukám všude kolem. Až mne lupne za krkem. A přemýšlím, co se to tady, kruci, kolem děje? Neumím to popsat. Vím jen jediné: že mi tu je tak nějak fajn. A pozoruju, že všem kolem taky.

Byl jsem tam pouhé dvě hodiny. Vešel jsem, když tam byli jen čtyři hosté. Odcházel jsem, když bylo narváno, padesátka lidí zaplnila všechny stoly. V kamnech to hučelo a ze stropu se najednou spustilo plátno. Za pár okamžiků mělo začít promítání iránského filmu. Nějakého, který byl oceněn mnoha cenami.

Tak jsem se zvedl, pozdravil, otevřel dveře do chladné tmy, vstoupil ven a dveře zavřel. Pár vteřin trvalo, než se oči rozkoukaly. A pak jsem zkameněl. Proti mně, na kopci - přelud. Zámek svítící do dáli. Nasednu do auta a odjíždím. Musím se ale ještě otočit, jestli to fakt nebyl jen přelud. Jediné, co kromě malých svítících oken v tom okamžiku ale zaznamenám, je železniční semafor, který je postaven do polohy Volno.

Právě jsem opustil nádražní výletní restauraci Zastávka. Jsem v Nižboru u Berouna. Tahle hospoda vznikla z nádražní budovy, která už už byla na spadnutí. Chybělo málo a místo ní by bylo nic. Opustil jsem hospodu, kde uvnitř zůstalo plno. Plno hostů, plno dobré nálady. A taky Tomáš Hanák. Známý herec, který tento kousek historie zachránil. Doslova vlastníma rukama. Splnil si sen, ze kterého se možná ještě neprobudil.

Rozhovor

Zastávka je Hanákovou srdeční záležitostí. Tak silnou, že zde prožívá většinu času. Přiznává, že je to na úkor rodiny. Jenže ten nádražácký hospodský magnet je hodně silný.

Teď se ale vrátím o pár desítek minut zpátky. Do chvíle, kdy jsem se uvnitř Zastávky rozkoukal a proti mně si sedl právě Tomáš Hanák. „Tak jsem tady," zní jeho nepřeslechnutelný hlas. „Co mi povíte?"

Já nic, vy povídejte mně. Zastávka funguje čtyři měsíce a za chvíli zavíráte (do Zastávky jsem zavítal na konci října, Zastávka zavřela na zimu před pár dny, otevře znovu až příští rok), přes zimu bude zamčeno, tak je čas na hodnocení. Nejprve mi ale řekněte pár slov k současnosti. Za chvíli tady začne promítání. Od otevření jste tu zadarmo, takzvaně k pivu, nabídl desítku filmů. Kdy ten nápad ve vás vznikl?

Předně, promítám špičkové filmy, žádný střední proud, žádná komerce. Kdy to vzniklo? Já bych vlastně asi nejraději žil v kině. Vím, že tím rodině lezu na nervy, žena po šestnácti letech se mnou už musí být kinem uondaná. Když řekne: Co kdybychom někam šli?, následuje moje: Pojďme do kina. Víte, jak já jsem abstinent, tak mne tenhle kinosvět přenáší do jiného světa. Jsem pohlcen tou realitou kolem, dějem. Promítat filmy, o tom jsem snil dávno. Jen jsem nevěřil, že se to podaří dotáhnout tak rychle.

Pojďme bilancovat, alespoň ty čtyři měsíce, co máte otevřeno. Jste v železničním ráji, jste stále malým klukem?

No, spíše jsem mrtvola… (u stolu se objevuje Hanákova manželka Barbora, dnes vypomáhá na place: Moment, prosím, co si dáte k jídlu? Vyberte si." Tomáš Hanák reaguje: „To tam dejte, normálně mi skočí do řeči. Smažená gouda je dobrá. Asi to bude reklama, je to na vás. Ta gouda totiž není tradiční, ale v kukuřičné krustě, podávaná s medem. Je nadýchaná, s tím medem to dostává novou chuť. Tady je všechno dobrý. I to houbové rizoto je senzační…" Dávám si marinovanou krkovičku s omáčkou ze zeleného pepře.)

Takže k té mrtvole…

…jo. Když natáčím, moderuji, tak mám čas se po těchto jednorázovkách vzpamatovat. Tady jsem byl ale od začátku prázdnin denně. Přiznávám, že jsem na mnoho věcí v restauraci nahlížel jako Hurvínek na válku. Každý hostinský s podobně velkým lokálem, tedy se stovkou míst, potvrdí, že to není legrace. A ke všemu je tu spousta detailů, na kterých lpím. Třeba, že z reproduktorů tady nemůže znít současná rádiová hudba, ale nejlépe srozumitelný jazz.

Já bych si dovolil naznačit jeden detail ze záchodu. Kromě starého kalendáře, který mne pobavil, jsem se zavřel a nemohl dostat ven. Ten systém zavírání je sice jednoduchý, ale já to nemohl zvládnout, byl jsem nervózní.

Systém šoupátka nahoru a dolů. Jo, lidé tam zůstávají, nejste sám. Taky se tím bavím, když se někdo delší dobu nevrací.

Četl jsem, že když ráno přicházíte do restaurace, tak nejprve venku setřete rosu na kolejích.

To byla nadsázka. Ale ten výhled z peronu od nákladové rampy na Rakovník i k Berounu je poetický, nepoznamenán modernizací, křoviska, štěrk pocákaný čímsi. Je to kouzelná oáza zašlého času. Hodně lidí ve zralejším věku se tady slastně rozvalí na židli a jen absorbují atmosféru polomrtva. Tady není shon, občas projede vlak, je tu slepá ulice, auta nejezdí. Ke všemu jsem svévolně zakázal, aby před hospodu vjelo auto.

Taky jsem četl, že vše je u vás vlastně takovou sondou za věcmi, za nimiž jsou bezejmenné osudy.

To mne úplně vzrušuje. Ano, vzrušuje, to je správné slovo. Když třeba vezmu stopaře, tak se držím, abych se ho nezeptal: Čím se živíte? Jak žijete? Jste rozvedený? Máte to doma pěkný? Tohle všechno, co kolem vidíte, jsou stopy lidí, stopy života, stopy něčeho, co tu bylo a je. A já toužím, aby ty stopy tady zůstaly. Ať to jsou vyryté monogramy v lavici, venku na dřevě dětmi napsané druhy slov, ohmatané kliky, madla, prošlapaná podlaha. Dbal jsem na to, aby se nic nezničilo. Jo a taky mám rád rez. Prostě mám rád tyhle věci, které jsou pomíjivé, jednou se rozloží, ale mne to vzrušuje.

Jak vlastně po tom denním hereckém, moderátorském a hospodském kolotoči usínáte?

Teď velmi dobře. Když se ale stavělo, kolaudovalo, tak bez prášku jsem neusnul. Usínám unavený. Někdy příjemně.

To je kdy?

Když třeba ve všední den přijdou hosté a užijí si večer s hrou scrabble, hrají karty nebo jen hovorem bez televize prožívají ty pomíjivé chvíle.

A někdy usínáte unaven nepříjemně?

Ano, i to se stává. Když třeba někdo přijde a nevezme v potaz, že lokál je plný, kuchař chce jídlo připravit co nejlepší, a že kvůli tomu musí chvíli čekat.

Ale zase čekat v takovém prostředí nemusí být za trest.

Taky si myslím.

Máte nějaký ranní hospodský rituál?

Mám. Je ale dán zabezpečovacím zařízením. Přicházím ráno kolem sedmé. Velmi rychlým krokem musím jít odblokovat systém, pak otevřu vrata na peron, nadechnu se toho odéru, který tady po hostech zůstal. Není to kouřové, tady se nekouří, ale je to taková krásná směsice pachů. Pak rovnám stoly, židle a připadá mi, jako že jsem kavárník někde v nějaké kavárně na jihu.

A pak čekáte na hosty.

Nevyhlížím je, to zase ne. Ale těším se na lidi. První hosté jsou milí. Ti další také.

A pak už vás další rozčilují?

Jak bych to řekl…

No, řekněte to tak, jak to myslíte.

Mám rád lidi, ale prostě… každý hospodský to zná. I když se usmívám, tak uvnitř občas ucedím i nějaké to sprosté slovo. Prostě je to náročné a až se někdy svým myšlenkám usměju, když mne napadne, že klidně dneska mohli zůstat doma. Samozřejmě myslím to v nadsázce a zůstává to jen uvnitř mých myšlenek. Jen přibližuju, že hospodský život není jen procházka rozkvetlým sadem.

Máte evidentně rád staré věci, za kterými si představujete příběhy lidí, že?

Přesně tak, popsal jste to v jedné větě.

Ale vy to zase zkuste rozvinout.

Vždycky se mi líbily staré budovy, staré věci, už na hraně rozkladu, opotřebené, použité. Žena potvrdí, že to mám i s auty. Já si nikdy nekoupím nové auto. Mně se líbí propálené potahy, něco slepeného lepidlem, ulomená klička. Přebírám tak něco po někom, co má nějaké dějiny, historii. Když jsem ve svém autě našel pod podlážkou špejli od nanuku, hned mne napadlo, že asi nějaké dítě nevědělo, co s tou špejlí, a tak ji tam takhle schovalo. Vás ta představa nevzrušuje?

Asi ne tak jako vás, ale přiznávám se, že jste asi schopen mne nakazit.

Prostě ty věci mají duši. Jo a nemám rád prefabrikáty, výstavba satelitních městeček, kde se snaží připodobnit do nějaké historie, je pro mne šíleností. Vždy jsem chtěl bydlet v domku po někom. To se mi tady splnilo. Sem se těším, abych zase viděl, že opravdu je to pravda.

Nacházíte kolem sebe pořád novou historii?

Během rekonstrukce jsem to tady s Janem Janovským, který tady se vším předvedl obrovskou trpělivost, umění, šikovnost a zručnost, prošmejdil. Musím ale zajet zase na šroťák. Tam určitě opět najdu něco, co je těsně před smrtí, před zánikem, před sešrotováním. Bude stačit pár korun a zachráním to. Jen bych rád upozornil, že se nepovažuji za extrémního milovníka železnic. Rád jedu vlakem a koukám na nádraží, budovy, lidi, ale nerozeznám druhy lokomotiv. Lidé mi sem přivážejí spoustu věcí, ale já nechci z toho dělat skanzen. Z toho slova mám husí kůži.

Co vás čeká přes zimu? Budete mít zavřeno, klid.

Předně podkroví pro přespání kuchaře. Dokončíme ve vagonu salonek pro uzavřenou společnost 26 lidí, a vagon pro rodinu s dětmi, s koupelnou a pracovnou. To bude jedno z nejhezčích míst. Kdo by tam chtěl třeba psát, tak tam bude mít kouzelný pokojíček s výhledem na zámek. No a pak taky chci mít takové malé muzeum hraček. Ne těch opravených, ale nahodile nalezených, případně koupených. Žádná exkluzivní kolekce, když bude mít auto ulomené kolo, zůstane bez kola. Nové tam montovat nebudu. Teď mne napadla jedna myšlenka, mohl bych ji nenápadně zasunout do rozhovoru?

Zasuňte.

Na dráze jsou stovky vyřazených vagonů stále v dobrém stavu. Kdyby někdo osvícený z příslušného ministerstva udělal průzkum mezi studenty, zda by nebyli ochotni bydlet za minimálních nákladů ve vagonu, mohla by se tak trochu vyřešit i bytová otázka. Takové kolonie bydlení ve starých vagonech. Garsonka o výměře 35 metrů, náklady minimální, dalo by se i přejíždět.

Tohle jste chtěl zasunout?

Ano.

Nenecháte si to patentovat?

Uvidím, mohl bych pak o tom alespoň přednášet.

Zpátky do Zastávky. Co vás napadne na závěr, než vypnu diktafon?

Nevím, jak mi ještě dlouho vydrží energie, ale mám to tady rád. Přirovnání s Hurvínkem a válkou je pravdivé. Naučil jsem se, že trocha té zarputilosti a houževnatosti je nutná. Tedy pokud chci, aby to vše vypadalo tak, jako první den, kdy jsme otevřeli a vyhlíželi z okna prvního hosta. Čekali jsme, zda se někdo od křižovatky bude blížit. Když si ten okamžik vybavím, jak jsme byli napnuti a co všechno jsme pro to udělali, a když se mi aspoň trochu podaří ty pocity udržet při životě, tedy to čekání a těšení se na hosty, pak to bude fajn. A já si řeknu, že mi to za to stálo. Budu mít totiž dobrý pocit ze všeho kolem sebe. I sám ze sebe.

P. S.: Marinovaná krkovička s omáčkou ze zeleného pepře byla lahodná…