VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jindra 'Jelen' Polák složil manželce písničku. Rozbrečela se

Praha /ROZHOVOR/ - Ondřej Málek, Martin Kasal, Jan Rek, Alexandr Smutný, Janek Kovářík, Tomáš Málek. A také Jindra Polák. To je sedmička muzikantů, která se dere se svými písněmi na přední místa hitparád. Jejich muzika je stále ve větším kurzu.

20.5.2016
SDÍLEJ:

Zpěvák a textař kapely Jelen Jindra Polák (uprostřed).Foto: SinglTon/Jiří Štarha

Magdaléna, Co bylo dál, Světlo ve tmě, Vlčí srdce, Nebe nad Prahou, Tančíme spolu, Pár letních chvil. To vše je kapela Jelen. Se zpěvákem a textařem kapely Jindrou Polákem jsme si povídali o všem možném. Především však o muzice.

Podle všeho za váš hudební start může babička.

Je to tak. Babička mne 
k muzice vedla už odmala. Byla tím, kdo za mnou stál 
a vodil mne do hudebky 
a pouštěl mi desky. Byla úžasná.

Babička Jaroslava Kischová to ale neměla jednoduché.

To neměla. Za komunistů měla problémy. Vystudovala klasický zpěv, ale její životní láska byly operety. Říkala tomu lehká múza. Tahle múza ji lákala k Divadlu Na Fidlovačce. Jenže odmítla vstoupit do strany, odmítla spolupracovat, odmítla donášet. Takže byla z divadla odejita a na jevišti se už nikdy nechytla. Neměla šanci. Proto zpívala na pohřbech 
a ve sboru. Úžasné bylo, že ji tohle nikdy nezlomilo. Tím, jak měla vztah k lehčí muzice, milovala všechno od operet po Queeny, tak mi otevřela rozhled. Bohužel, babička už nežije.

Když stojíte na pódiu a zpíváte, vzpomenete si na ni někdy?

Často. Moc mne mrzí, že se nedožila dnešních dnů. Že se nedožila chvil, kdy na nás chodí docela dost lidí, zpívají si s námi naše písničky, že máme vlastní desku. Moc rád bych byl, kdyby to viděla na vlastní oči. Ona tu ale stejně někde kolem poletuje a fandí mi.

Zpíváte a hrajete na kytaru. Kdy jste ji poprvé vzal do ruky?

Odmalička jsem hrál na různé nástroje. Piano, pak v lidušce trumpeta, trombon. V té době jsem nevěděl, kam se hudebně vrtnout. Jen mi nějak bylo jasné, že trombon asi nebude to pravé ořechové.

Jindra Polák- zpěvák kapely Jelen

- pracoval v divadle, restauraci, internetové kavárně, prodával křišťál a databáze, živil se jako grafik

- od května je na volné noze, věnuje se převážně hudbě, kreslení a příležitostně grafice

- bydlí v Praze, je ženatý, má šestiletou dceru a protivného zrzavého kocoura

Na trombon se blbě balí holky, že?

O to ani nešlo, já to s muzikou a holkama neměl tak, jak se to u muzikantů povídá. Mne vždycky bavila především muzika. Holky byly fajn, ale mne fakt zajímala hlavně muzika. Taky jsem hrál v té době v orchestru, hráli jsme třeba Ježkovy skladby. Právě v orchestru člověk zjistil, jaké to je, být součástí většího hudebního tělesa a jak do sebe v hudbě vše zapadá. Cvičit doma sólové party je fajn, ale až 
v tom celku vynikne každý detail a vše do sebe zapadá. Orchestr a propojení všech jeho členů dává celku ohromnou sílu.

Co bylo dál?

Bylo mi čtrnáct, probíral jsem se deskami rodičů 
a našel jsem tam výběr skupiny Kiss. Slyšel jsem písničku Tonight You Belong To Me od Paula Stanleyho a najednou mi zablikalo, že tohle chci dělat. Druhý den jsem odložil trombon a koupil si kytaru. Byl jsem na gymplu 
a začal objevovat taje kytary. Objevily se první kapely.

Která byla ta první?

První? Jak se asi jmenovala? To už vážně nevím.

Ani na repertoár si nevzpomínáte?

Také ne, ale rozhodně to bylo něco vlastního. Vždy jsem cítil, že chci dělat vlastní muziku. Zpočátku jsem hrál na kytaru, zpěv přišel později. Nějak kolem mých dvacátých let. Do té doby jsem sice zpíval, ale nenapadlo mne, že bych mohl zpívat jako hlavní zpěvák. Až když jsem se začal učit zpěv, najednou jsem zjistil, co všechno se dá s hlasem dělat.

To jsme někde ve vašich dvaceti letech. Kapela Jelen vznikla v roce 2011, vám je 36 let. Jak jste se v tom mezidobí protloukal životem?

Jsem z generace, která ještě musela na vojnu. Já, jako typický nevoják, jsem zažádal o civilní službu a strávil jsem rok a půl jako kulisák v Divadle v Celetné. Potkal jsem tam spoustu úžasných lidí - herců, režisérů a dalších umělců. Dokonce jsem si i zahrál pár menších rolí. Paradoxně to bylo ve hře Hlava XX., která je z vojenského prostředí, takže jsem se uniformě a kanadám stejně tak úplně nevyhnul.

Vojna skončila…

…a já pracoval na různých místech. U počítačů, v internetové kavárně, prodával jsem křišťál. Vždycky jsem do toho ale kromě muziky kreslil a motal se kolem výtvarna. Jako kapela jsme potřebovali internetové stránky, a tak jsem se naučil patřičný program. Nakonec jsem se dostal do menší reklamní agentury. Když bylo méně práce na webu, přeškolil jsem se na tištěnou grafiku 
a tím se živil.

Do kdy?

Do konce dubna.

Kterého roku?

Letošního.

Nerozumím.

Sice už s kapelou pár let hrajeme jako o život, ale stejně všichni pořád pracujeme, nebo chodíme do školy. Pro mě už bylo poslední dobou těžké to všechno stíhat dohromady, a protože mám rodinu, šestiletou dcerku, bylo třeba stanovit si priority. Loňské léto jsem ji prakticky neviděl, a vzhledem k tomu, že letos máme koncertů ještě víc, nechtěl jsem, aby to tak dopadlo znovu. Grafiku jsem neopustil úplně, tu a tam dělám něco z domova, ale snažím se soustředit hlavně na hudbu a rodinu.

Měl jste v mládí myšlenky, že z vás bude jednou umělec, který se bude vystoupením na pódiu živit?

To byl můj sen odmalička.

A splnil se vám 1. května.

To nevím, jestli se to dá takhle říct. Ale rozhodně se mi ten můj sen pomalu plnit začíná - kapela Jelen je prostě parádní parta, kde nám to šlape, neexistuje ponorka, rádi se vidíme. A snad je to z nás i cítit.

Vy jste Pražák?

Rodilý. Možná jeden z posledních (Jindra se dlouze usmál - pozn. aut.). Ale jak můžeme, jedeme s rodinou na chalupu, kterou máme na okraji vesnice kousek od Rozvadova. Jsme v lese, na louce, kde je malá šťastná, baští sedmikrásky a prostě ji tam baví svět.

Pojďme k Jelenovi. Jak došlo k založení?

Martin Kasal, Ondra Málek a já jsme se potkali na jam sessionu ve studiu u Martina Ledviny, našeho současného producenta. Zahráli jsme si spolu a najednou jsme cítili, že nás to spolu baví, že cítíme muziku podobně a že nám to šlape.

Kapela je sedmičlenná. Vše Pražáci?

Kdepak, část lidí je 
z Přibyslavi na Vysočině, takže to ze začátku bylo logisticky trochu složitější. Ale najeli jsme na systém, kdy zkoušíme nárazově, na víkendových soustředěních. Buďto se sejdeme všichniv Praze, nebo naopak jedeme do Přibyslavi, zavřeme se do zkušebny a hrajeme dva dny 
v kuse.

Kapela Jelen.

Letos vás čekají koncerty, chystáte i druhé cédéčko, že?

Počítáme, že vyjde na přelomu září a října.

Jaká ta deska bude?

Oproti té první jsme více sehraní, více si rozumíme, ustálili jsme se v aktuální sestavě, máme za sebou spousty koncertů. Věřím, že ta atmosféra ze života kapely bude na cédéčku cítit. Hudbu tvoříme dohromady, většina textů je opět mých.

Prý vás napadají texty 
v tramvaji?

To je pravda. Tramvají jezdím často. Mám sice samozřejmě řidičák, ale když nemusím, autem nejedu. V tramvaji jsem vždy měl spoustu času přemýšlet, poslouchat. 45 minut do práce, 45 minut domů. To je spousta času. Vzniklo tam mnoho mých věcí. V podstatě stačí jen poslouchat, koukat se kolem sebe, melodie a věty létají ve vzduchu. A když máte hlavu otevřenou, přijdou k vám většinou ve chvíli, kdy to nejméně čekáte.

Kdy jste v poslední době 
v tramvaji narazil na nějaký příběh?

To už přesně nevím, ale nejvýraznější je asi Magdaléna. Měli jsme napsanou písničku a pořád chybělo doladit refrén. V tramvaji jsem si vyslechl hovor dívky za mnou, která vysvětlovala muži, či příteli, proč nebyla v noci doma. Nějak se do toho holka zamotávala. A mne najednou všechno 
do sebe zapadlo. Než jsem dojel do práce, refrén byl na světě.

Blíží se vaše samostatné letní koncerty Jelen pod širým nebem.

Přesně tak. Start se už blíží. 28. května hrajeme v Ostrově nad Ohří, 2. června 
v Praze na Střeleckém ostrově, 30. června v Třeboni a 12. července v Sedmihorkách u Turnova. Moc se na tyhle koncerty těšíme, věříme ve skvělou atmosféru. Představíme tam několik písniček z nové desky, takže jsme zvědavi, jak se budou písničky líbit. A samozřejmě pak nás čekají spousty dalších vystoupení na festivalech, celkem kolem osmdesáti koncertů.

Poslední měsíce letí popularita skupiny Jelen strmě nahoru. Jak moc vám sláva stoupla do hlavy? Neříkejte mi, že se neobjevují hvězdné manýry?

Já myslím, že se fakt neobjevují. A nemluvil bych o slávě. Ta je pomíjivá, vrtkavá. Snad jen to, že jsme více slyšet, že na nás lidé chodí. Jsme rádi, že si nás všimla i odborná veřejnost a udělila nám Anděla za Objev roku. Ale že by nás to změnilo, to si vážně nemyslím. Pořád po koncertu chodíme mezi lidi a povídáme si s nimi, fotíme se společně. Zpětná vazba je pro nás důležitá.

Jak došlo k názvu kapely?

Když jsme kapelu založili, začali jsme samozřejmě řešit, jak se budeme jmenovat. Někdo z kluků přišel s tím, že bychom si mohli říkat Jelen. To podle první písničky, kterou jsme dali společně dohromady. Moje první reakce byla „Jen přes moji mrtvolu!" Ale pak jsem o tom přemýšlel a pochopil, že je to úplně super název. Dělá mi radost už jen to slovo říct, když na pódiu uvádím kapelu: Ahoj, my jsme Jelen!

Jste ve slavném období, ale umíte si představit, že si vezmete kytaru do ruky
a zahrajete na ulici?

No jasně, já tohle období mám za sebou. Na ulici jsem odehrál pěkných pár hodin. Napřed v Irsku a pak taky v Praze.

V Irsku?

To bylo v době, kdy se 
u nás na ulici hrát nesmělo. Jezdili jsme vždy na tři týdny s bráchou Petrem právě do Irska. Tahle země nás přitahovala. Moc nás lákalo hrát na ulici. Našli jsme tam spoustu kamarádů, zahráli si v tamních klubech.

A pouliční hraní v Praze?

Pracoval jsem v časopise, kde se stal nějaký průšvih a odnesl jsem to já. Dostal jsem na svůj plat docela vysokou pokutu, zbylo mi sotva na zaplacení složenek. Abych se mohl najíst, musel jsem si nějak vydělávat. Takže jsem zúročil irské zkušenosti, vzal kytaru a postavil se na ulici. To už se na ulici u nás hrát mohlo. Zahrál jsem, vydělal pár korun a měl jsem dva dny na jídlo. Rozhodně dobrá zkušenost.

Neměl jste z hraní na ulici obavu?

Měl, hlavně poprvé v Irsku. Nevěděl jsem, co mne čeká, 
a nevěděl jsem, co se bude dít, až hrábnu do strun. Nikdy jsem nehrál cizí věci, takže ta obava byla o to větší. Ale možná proto, že tam každý druhý hrál Dylana, najednou slyšeli i něco jiného, bylo to fajn. Na koncertě v klubu každý ví, na jakou hudbu jde. Ale zaujmout kolemjdoucího je něco úplně jiného. Ale snad se mi to dařilo, dokonce jsem si tam koupil i rezonátorovou kytaru, na kterou hraju na koncertech dodnes. Byla to tvrdá škola. Lidé stojí metr od vás, hltají vaše slova, sledují prsty na kytaře. Když zatleskají, je to fajn. A když zacinká ještě pár drobných, je to milý bonus. Pro mě jako pro muzikanta hodně důležité okamžiky.

Jste ženatý, máte dceru. Je muzikální?

To rozhodně, od malička muziku poslouchá a úžasně na ní reaguje. Když byla ještě miminko a nechtěla usnout, pouštěl jsem jí Johnnyho Cashe, Bruce Springsteena, Travelling Wilburys. To ji vždycky zaručeně uklidnilo. Dneska si skládá vlastní písničky - hlavně o ponících a princeznách.

Takže je pro vás rodina inspirací?

Tou úplně největší!

Nenapíšete tedy rodině, manželce písničku?

Už jsem to udělal. Složil jsem pro ně písničku Pár letních chvil. Je to o tom, jak mě drží nad vodou a dávají mi sílu zvládat všechny ty věci kolem nás.

Pamatujete si na okamžik, když jste poprvé tuhle písničku zahrál manželce?

Pamatuju.

Co vám na to řekla?

Nic. Rozbrečela se.

Pár letních chvilskupina Jelen, zpěv: Jindra Polák

Roků už mám už pár a nejsem, co jsem byl,
ne že bych byl starej, jen už nemám tolik sil.
A můžeš se mi smát a říkat, že jsem vůl,
že jinej by byl rád zvládnul aspoň půl.
Všechen ten čas bych klidně vyměnil za pár letních chvil.
Naše dítě má prý oči jako já,
ale tváře kulatý ty má jako ty.
Dřív jsem po nocích pil a hledal hřích,
když doma nebylo, co by mne vábilo.
Všechen ten čas bych klidně vyměnil
za pár letních chvil pár letních chvil s tebou.
Slyšet zpívat slunce, vidět tančit vzduch, tančit vzduch.
Roků už mám pár a nejsem, co jsem byl,
ne že bych byl starej jen už nemám tolik sil.
A můžeš se mi smát a říkat. že jsem vůl,
jenže bez vás dvou bych to tu nezvládnul.

Čtěte také: Zpěvák Jindra Polák: Jaká místa mám v Praze rád

Autor: Jiří Macek

20.5.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Letos se konal v Dobříši již 12. ročník Mezinárodního kynologického festivalu CACIT.
65

OBRAZEM: O víkendu Dobříš patřila psím sportům

Šestihodinový sobotní program v letním kině zahrnoval i vystoupení kapely The Tap Tap, autora jedné z nejposlouchanějších českých písniček.
24

V příbramském letním kině si prvně zahráli The Tap Tap

Na Karlštejn se vrátila kopie císařské koruny

Karlštejn /FOTOGALERIE/ – I o víkendu mířili návštěvníci na hrad Karlštejn, kde je od začátku srpna kopie císařské koruny, která je vystavena spolu s českou Svatováclavskou korunou až do 14. října v Klenotnici hradu na konci I. prohlídkové trasy.

Příbramská policie dopadla sprejery

Příbram – Dva mladíci ve věku 20 a 21 let si posilněni alkoholem a dost možná i jinými návykovými látkami krátili dlouhou chvíli ničením cizího majetku. V Příbrami v ulici Boženy Němcové pobíhali se se sprejem a poničili s ním zaparkovaná auta a popelnice. Jedno z aut bylo podle policie dokonce jednoho z vandalů. Někdo na ně zavolal policii.

Louka pod Okoří přilákala na festival tisíce návštěvníků

Střední Čechy /OBRAZEM/ - Miro Žbirka, MIG 21, Václav Neckář, No Name, Marek Ztracený & Marta Jandová, Eddie Stoilow, Vypsaná fiXa - legendy české populární hudby vystoupily v sobotu na louce pod hradem Okoř. Konal se zde oblíbený letní hudební festival.

Rady do zahrady: něco pro zdraví

Příbram - Přečtěte si další rady od pěstitele Petra Kumšty.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení