Před dvaceti lety bylo Vladimíře Blažkové sedmnáct let. Prožívala studentská léta na sedlčanském gymnáziu. Jaká byla její cesta od studentky po majitelku svatebních salonů? Na to jsme se sedmatřicetileté podnikatelky Vladimíry Blažkové zeptali v rámci našeho úterního seriálu v souvislosti s blížícím se dvacátým výročím takzvané sametové revoluce.

Jak jste v sedmnácti letech vnímala takzvaný samet?
Nerada vzpomínám na ten školní systém, který tehdy ve školách panoval. Hrozně se soudilo podle toho, co dělají rodiče a podobně. Bylo to divné a ponuré. Když přišla revoluce, bylo to pro mě něco neuvěřitelného a krásného, ještě teď mám z toho pocitu husí kůži. S několika studenty jsme uspořádali demonstraci.

Byla jste ve třetím ročníku. Co jste chtěla dělat dál? Měla jste v plánu podnikat?
To vůbec ne. Dala jsem si přihlášku na vysokou, chtěla jsem dělat pedagogiku, ale nedostala jsem se tam. Tak jsem pak tři měsíce dělala servírku, což bych ani nepovažovala za mou profesi.

Dobře, teď ale ke svatebním šatům. Říkala jste něco o brzkém vdávání.
Ano, brzy jsem se vdávala. Bylo mi osmnáct a byli jsme do sebe strašně zamilovaní. Takže jsem potřebovala sehnat šaty. V celé Praze jsem tenkrát narazila jednu minipůjčovničku v bytě, bylo to legrační. Tlačil mě čas, a tak jsem si tedy vybrala. Pak mě napadlo, že bych mohla poskytnout nevěstám to, co tu chybí. Otevřela jsem první půjčovnu svatebních šatů v Sedlčanech. Po šatech byl hlad. Ženy ze širokého okolí byly nadšené z romantických šatů dovážených z Ruska, byly šité z tylu, plné květin a se širokou sukní. Půjčení tehdy stálo pět set korun.

Vidím, že se podnikání věnujete s manželem. Jak jste se dali dohromady profesně?
Rozhodně jsme se nepotkali v žádném módním salonu, jak by to mohlo vypadat. Manžel měl v Sedlčanech hudební bar, dělal koncerty a tak. Muzika ho ale neuživila, a tak šel do toho se mnou. V roce 1992 nastal zásadní zlom. Získala jsem licenci od francouzské firmy na značkové šaty z celého světa. Otevřela jsem tehdy obchod v Příbrami.

Můžete popsat otevírání v Příbrami?
Na ten den nezapomenu. Inzerovala jsem předem, že první a desátá nevěsta bude mít poloviční slevu na šaty. Ráno stála před obchodem fronta deseti nevěst i s rodinami. Nečekala jsem to. Postupně jsme potom otevřeli půjčovny i v jiných městech v republice. Neměli jsme děti, a tak jsme měli dost času se tomu věnovat.

Ale děti už máte a dokonce prý budete v Příbrami končit.
Ano, máme dvě děti a také jsme získali licenci dalších luxusních zahraničních firem. Chceme lidem poskytnout vyšší standard. S kvalitou narostou i ceny a tady takové příjmy lidí nejsou. Jsem přesvědčená, že si nás nevěsty najdou i v Praze.

JEDNOU VĚTOU

Co se vám vybaví, když se řekne „sametová revoluce“?
Mám úžasné vzpomínky a ještě dnes mi běhá mráz po zádech z toho pocitu nadšení a naděje, jsem vděčná, že jsem to mohla zažít.
Jak vás těch dvacet let po revoluci ovlivnilo?
Myslím, že pozitivně, na nic si nestěžuji, protože žiji ve svobodné společnosti.
Co byste ovlivnila, kdyby to šlo?
Nic bych neměnila, ani to zlé, protože to všechno bylo vždycky pro něco dobré a posunulo mě to o něco dál.
V dalším dílu tohoto seriálu se příští úterý setkáte s Naděždou Čížkovou z Knihovny Jana Drdy v Příbrami. Jak se kdysi evidovaly a půjčovaly knihy? Jaká byla práce knihovnice?