Ladakh je součástí Indického svazového státu Jammu a Kašmír. Leží za hlavním himálajským hřebenem u hranic s Pákistánem a Tibetem, takže vlastně Čínou. Ladakhu se často přezdívá Malý Tibet. Jednak proto, že je s Tibetem spojen historicky, ale hlavně proto, že je jedním z posledních území, kde je ještě možno zažít tibetský buddhismus v jeho přirozené podobě.

Nadmořská výška Ladakhu málokde klesá pod 3500 m a lidé běžně žijí i ve výšce 4200 m. A právě nadmořská výška byla v minulosti důvodem izolovanosti tohoto kraje. První sjízdná silnice byla postavena indickou armádou teprve v 70. letech minulého století a místní obyvatelé znali paradoxně dříve letadla nežli automobily.

Ale dost faktografie, pojďme k organizaci Brontosauři v Himálajích. Předsedou, ředitelem, vedoucím, jednatelem, hlavním organizátorem a věčným tahounem organizace je Jiří Sázel. Ten rozjel projekt stavby školy před čtyřmi lety s první partou dobrovolníků. A přesto, že dobrovolníci si hradí veškeré výdaje sami a pracují zadarmo, není vůbec jednoduché se do jejich party dostat. Zpočátku to dokonce připomíná výběrové řízení do nového zaměstnání. Takže životopis, motivační dopis, fotografie a čekání na pozvání.

Asi čtyřicet zájemců je následně pozváno na první přípravné setkání, které se letos konalo o posledním únorovém víkendu. Tam se potenciální dobrovolníci navzájem seznamují, vyjadřují své představy, zda chtějí učit nebo pomáhat na stavbě, Jirka s Alicí Koudelkovou zase blíže představují organizaci a její cíle. Víkend to byl nabitý informacemi, zábavnými aktivitami, poznáváním nových lidí a občas i poznáváním nás samotných. Když jsme se v neděli odpoledne rozjížděli do svých domovů, měl každý z nás o pár kamarádů víc. A znáte to, kamarádů není nikdy dost.

Alice s Jirkou zasedli, vybrali finální tým třiceti lidí a zorganizovali druhé přípravné setkání, které se konalo o velikonočním víkendu. A jestli seznamovák byl plný informací, tak tentokrát to byla naprostá smršť. Diskutovali jsme nutná očkování, potřebné léky, možné treky v horách, termíny letenek, které podle našich požadavků sháněla Alice, rozvrh a obsah vyučování, morální kodex dobrovolníka, co je a co není v místní kultuře při vyučování schůdné, jak se chovat v rodinách, abychom nenarušovali místní zvyklosti, jak se co nejlépe vyrovnat s příznaky výškové nemoci a spoustu dalších témat. Uvedu příklad, působit budeme ve vesnici Mulbekh v západní části Ladakhu a jako dobrovolníci si třeba nemůžeme jít koupit pivo, o jiném alkoholu ani nemluvě, do místního obchodu. Učitel tam má určitý status a ten, kdo pije alkohol, nemůže učit děti. Kouřit se chodí tajně za solární elektrárnu, oblečení se vyžaduje střízlivé, zakrývající celé končetiny, a tak dále a tak podobně.

Dobrovolníci-učitelé budou učit čtyři hodiny denně. Spíš než zahltit děti informacemi jde o to, podpořit jejich kreativitu, fantazii, naučit je vidět souvislostí… Indické základní školství je totiž stále založeno na memorování. Dobrovolníci si vybrali předměty jako tělesná výchova, zeměpis, fyzika, dramatická výchova, angličtina, jedna třída bude točit film a jiné děti se budou věnovat cirkusovým dovednostem. Dobrovolníci-stavbaři budou šest hodin denně pracovat na stavbě internátu a věřte, že ve výšce 3,5 kilometru máme my lidé z nížin často velké problémy i jen vyjít schody do prvního patra. Já s kamarádkou Janou budeme mít na starost styk s rodinami dětí, jejichž školné je sponzorováno lidmi z České republiky. Moc se těším, protože mi to dává možnost poznat jinou kulturu opravdu zblízka. Budeme u místních bydlet, péct placky na malých kamínkách, jíst na zemi, hrát si s dětmi, pomáhat na poli, budeme si hodně povídat, možná anglicky, možná rukama nohama. To mi připomíná, že se musím naučit ještě pár dalších výrazů v ladačtině než jen „džulé", což znamená dobrý den, nashledanou, děkuji i prosím. Problém je, že z mého okolí nikdo ladacky nemluví a překladač na Googlu ladačtinu taky nemá ve svém portfoliu stejně jako příbuznou tibetštinu nebo jazyk bhodi. Kam já to vlasně jedu, když ani Google to nezná? Ale já nejedu do neznáma, v Ladakhu jsem byla už v roce 2012 a od té doby mám pocit, že tam patřím, mám touhu se tam vracet a mám touhu v Ladakhu něco ze sebe zanechat, nechci být jen pouhým turistou s foťákem na krku a platební kartou v kapse.

Nevím, jak to Jirka s Alicí dokázali, ale cítím, že se jim podařilo vybrat úžasnou skupinu lidí. Většinu z nás tvoří mladí lidé mezi 20 a 30 roky, často studenti, kteří budou na letenky vydělávat půl roku po brigádách. Já jsem téměř o generaci starší a přesto být s nimi je pro mě inspirující, osvěžující a radostné. Každý z nás se rozhodl věnovat čtrnáct dní svého života projektu, jehož smyslu věří. Každý z nás má trochu jiná očekávání. Každý z nás má obavy, zda uspěje. Určitě budeme mít problémy s výškovou nemocí, možná i s přechodem na jinou stravu nebo s nedostatkem hygieny. Dnes už ale vím, že si všichni navzájem dokážeme pomoci a podpořit se. Jedeme jako individuality, ale nikdo z nás nebude v Himálajích sám.

První skupina odlétá začátkem července, v Mulbekhu budeme působit od 15. do 27. července a vracíme se každý po vlastní ose podle svých časových možností. Držte nám palce ať dobře zvládneme aklimatizaci, ať v duších mulbeckých dětí zanecháme krásné vzpomínky a ať se ve zdraví a plní dojmů vrátíme ke svým blízkým. A jestli vás čtení o Brontosaurech v Himálajích zaujalo, těšte se na další informace přímo z Ladackého Mulbekhu. Tedy jestli se mi podaří dostat se na síť, jestli zrovna nevypnou elektřinu popřípadě nedojde benzin v generátoru…
Džulé.
Jitka Plojharová