Vy patříte mezi známé příbramské spisovatele už kvůli tomu, že jste autorem hned několika publikací. Která byla vaše první?
První publikací byla kniha Pompeje s podtitulem Život ve stínu Vesuvu. Byla to kniha, která popisovala historii města, jeho zánik a každodenní život jeho obyvatel.
Tato kniha vznikala neobvykle dlouho. Proč?
Jednak nebylo původním záměrem vydání knihy, ale shromažďování informací o Pompejích. Na popud přátel jsem se pokoušel své zápisky vydat knižně. Chtěl jsem, aby v knize byly vyčerpávající informace o životě Pompejanů, nemohl jsem vynechat ani kapitolu týkající se náboženství, což se nesetkalo s pochopením nakladatelů před rokem 1989. Takže kniha mohla vyjít až pochopením tehdejšího ředitele Knihovny Jana Drdy Václava Chvála o jedenáct let později.
Následující kniha se už týká regionální historie. Co vás vedlo k tak velkému skoku od světové k regionální historii?
Byly to oslavy 150. výročí příbramské průmyslové školy, kde jsem se podílel na zpracování historických podkladů. Tím jsem se dostal k historii Příbrami.
Můžete stručně čtenářům představit onu publikaci o Příbrami?
Publikace porovnává obrazově a textově minulou a současnou Příbram. Na přípravě textu a vydání jsem spolupracoval se svým kolegou. Tato kniha, Příbram – přítomná minulost, se postupně setkala se zájmem čtenářů a už několik let není na trhu.
Vás ale bádání v příbramské historii inspirovalo k napsání dalších knih, ve kterých jste se zaměřil na osobnosti.
Inspirace byla podnícena popisem domů ve staré Příbrami a jejich obyvatel, mezi nimiž byla řada významných osobností. Druhým důvodem byl můj pocit, že město je macešské k osobnostem, se kterými se může pochlubit a které v Příbrami nemají ani pamětní desku.
O známých osobnostech z Příbramska jste vydal postupně dvě knihy. Ačkoliv jsou mezi nimi dva roky rozdíl ve vydání, na první pohled spolu mají dost společného. Jakým způsobem spolu knihy souvisí?
Obě dvě knihy popisují osudy významných osobností nejen významu regionálního, ale i republikového nebo dokonce světového. Knihy mají stejnou grafickou úpravu, ale každá z nich je samostatná.
Přesto obě knihy mají velmi podobný název. První kniha se jmenuje Dvanáct osudů dvou staletí a druhá Dvanáct osudů čtyř staletí. Mohl byste názvy čtenářům vysvětlit?
Dvanáct osudů je zřejmé: v každé knize je uvedeno dvanáct osobností. Podtitul napovídá časové rozpětí jejich života.
Knihy obsahují skutečně známá jména, ale už méně jsou známé jejich souvislosti s Příbramí. Můžete v krátkosti některá z nich zmínit?
Tak například Julius Zeyer často jezdil do Příbrami do Dlouhé ulice do rodiny své neteře Karly Heinrichové, se kterou jezdíval na výlety po okolí. Zásluhou Zeyera začal jezdit do Příbrami i další literární velikán Jaroslav Vrchlický, jehož babička pocházela z Příbrami. Zajímavé okolnosti se týkají i Mikoláše Alše. Je znám mimo jiné jako autor sgrafit na fasádách mnoha domů, ale méně známé je, že ta sgrafita vytvářel příbramský rodák Josef Bosáček. Aleš vytvořil pouze kartony s konturami a to vše, co na fasádách vidíme, je práce Bosáčkova, přestože je tam Alšův podpis.
V posledním titulu, který jste zatím napsal, jste rozvedl jednu z osobností z knihy Dvanáct osudů čtyř staletí. Koho se ta kniha týká?
Kniha je věnována osobnosti filmového scénáristy a režiséra Antonína Máši.
Proč jste zvolil z tak široké škály zrovna tuto osobnost?
Důvody byly tři. Jednak Máša pochází z nedaleké Višňové a v Příbrami studoval, za druhé je to opomíjená filmová osobnost z české nové filmové vlny „zlatých šedesátých“ a za třetí mě zaujal svým životním postojem. Kvůli svým filmům, většinou trezorovým, byl na dvacet let vyhozen z Barandova a přesto nezměnil své názory a nezpronevěřil se žádným normalizačním pafilmem.
Dá se říci, která vaše kniha je pro vás nejcennější?
Těžko říci. U obou Dvanácti osudů si vážím toho, že představují polozapomenuté nebo zapomenuté osobnosti Příbramska, případně neznámé skutečnosti o osobnostech známých. Co se týče monografie Antonína Máši, která vyšla pod názvem Antonín Máša – film, divadlo atd., té si vážím, že je to první publikace, která se souhrnně zabývá touto osobností. Dále proto, že se mi snad podařilo představit Mášu jako nezlomného člověka odolného všem nátlakům i lákavým svodům a nabídkám minulého režimu.
Stala se vám během přípravy knih nějaká zajímavá historka?
Ono by jich bylo více. Vyberu dvě. První se týká filmového scénáristy a režiséra Pavla Juráčka. Když jsem hledal jeho hrob v Příbrami, byl celý urnový háj zapadaný sněhem. Z neznámého důvodu jsem se zastavil u jednoho z náhrobků a rukou shrnul ze skleněné desky sníh. K mému překvapení se tam objevilo jméno Pavla Juráčka. Nevím, jestli to byla náhoda nebo osud. Něco podobného se mi stalo v Praze, kde jsem se byl podívat na dům, ve kterém žil a zemřel básník šedesátých let Václav Hrabě. Na zpáteční cestě mě napadlo podívat se na zvonek jednoho z nedalekých domů a k svému údivu jsem zjistil, že v onom domě bydlí jeho manželka. Také osud?
Kdyby měl někdo zájem o vaše knihy, kam by měl jít?
Pokud jde o Pompeje, domnívám se, že poslední výtisky jsou ještě k dostání v informačním centru Knihovny Jana Drdy v Příbrami. Tam je možné získat i obě knihy Dvanáct osudů. Monografie Antonína Máši je v běžné distribuci.
Nepřehlédněte:
Bytová družstva se ocitla v pasti. Neplatiče již nemohou vyhoditJosef Fryš začal psát o osobnostech Příbramska
Příbram /ROZHOVOR DENÍKU/ – Vydat knihu s regionální tématikou není jednoduchá věc. O tom se už přesvědčil nejeden autor. Několik takových publikací, ale i knihu se světovou tématikou se podařilo napsat a docílit vydání Příbramákovi Josefu Fryšovi. Ten odpověděl na otázky Deníku.
Učitel a spisovatel Josef Fryš z Příbrami.
|
Foto: Robert Nusl