Parta hasičů z Příbramska pomáhala Chrastavě

Příbramský deník se pokoušel sehnat někoho, kdo se na sever Čech vypravil pomáhat. Někoho, kdo měl možnost poznat zkázu na vlastní kůži.
Podařilo se, ale museli jsme si počkat. Většina hasičů, které jsme oslovili, tvrdila, že je na severu nikdo nechce. Ale dozvěděli jsme se, že se v neděli vrací z Chrastavy domů parta sedmi chlapů, dobrovolných hasičů z Obecnice a Lazska.

Přesvědčit chlapy velké jako medvědy k povídání nebylo těžké. Byli unaveni, ale přetékali emocemi a vzpomínkami. Na lidi, na smutek a bezmoc. Na lidi, kteří beze slova dřeli a ještě dřou. Na lidi, kteří tři dny stáli u prázdného místa svého bydliště. A taky na šmejdy. Těch, co kradli co se dalo, prý bylo víc než dost.

Vzpomínali taky na legraci, kterou se snažili uvolnit napětí. Vtipkovali a nedělali z jejich návratu žádné pozdvižení. Jenomže stačilo, aby začali vyprávět a oči se jim zalily slzami. Tak tedy od začátku. Jak se dalo ze dne na den do kupy sedm chlapů?

Dát partu do kupy bylo napínavé

To bylo pěkně napínavé, vyprávěl Petr Juříček, velitel dobrovolných hasičů z Obecnice. Spolu s ním seděl u velkého stolu v obecnické požární zbrojnici i Josef Němec, dobrovolný hasič z Lazska. Taky velitel a taky chlap jako hora, ten Pepa, prý bývalý dřevorubec. Oba jsou nejen kolegové, ale i kamarádi. Říkali, že je daly dohromady loňské záplavy v Lazsku.

Prý je to zbytečná námaha

„Komunikoval jsem s kolegy z Březových Hor. Tam mi dali najevo, že se zbytečně namáháme. Říkám si, hodně spolupracujeme s Lazskem, tak klukům zkusím zavolat. Domluvili jsme se a odpoledne už volali kolegové z České Kamenice, abychom okamžitě přijeli, že je tam sado maso,“ vypráví Petr.

Stačilo několik telefonů a bylo to

Potom přišla anabáze s telefonováním kam a kdy je možné přijet. A že si pomocníky obec Chrastava musí vyžádat. Dlouho se nic nedělo, až teprve před půlnocí zazvonil telefon, že mohou vyrazit na cestu. „Museli jsme dát ještě narychlo dohromady několik lidí. Hasiči z Lazska byli ochotnější než v Obecnici. Tady mladí kluci uznávají spíš hasičský sport než nějakou pomoc,“ říká zklamaně Petr.

Šest kývlo hned, sedmý přijel později

Dalo se dohromady šest chlapů a jeden z nich dorazil do Chrastavy později. Byli tam dva Petrové Syblíkové, Radek Syblík, Milan Smetana, Ríša Šlégr a Martin Kuchař. „Jeli jsme Tatrou, Avie je skoro rozpadlá. Tak jsem vzal ještě svoje auto. Na takovéhle akce tady vůbec nejsme vybaveni a peníze už nedostáváme,“ posteskl si Petr. Znechuceně dodává, že pohled lidí na jejich pomoc je divný. Lidé si prý myslí, že si tam jeli lidově řečeno „leštit vejložky“.

Jak to bude v Chrastavě vypadat, si nikdo předem neuměl představit. Ani televize prý nedokáže člověku přiblížit atmosféru, která tam panuje.
„Ubytovali nás ve škole. Bylo tam hrozné vedro a vlhko, to se nedalo. Potom nám lidé nabídli kabinky na stadionu, kde byla i sprcha. Starali se o nás výborně, maximálně. Cokoli jsme potřebovali, to jsme měli. Štáb nás vysílal na jednotlivá místa, do Nové Vsi, do Bílého Kostelce, někdo jel do Raspenavy, prostě podle toho, co jsme stihli udělat.

Denně i patnáct kilometrů

Nosili jsme lana k vyprošťovacím tankům, řezali stromy a vyndavali z vody to, co tam nepatří. Denně jsme čistili i patnáctikilometrovou trasu,“ přiblížil Petr náplň jejich práce.

Největší ouzko prý přišlo, když viděli plout po vodě věci z dětského pokoje, fotky a hračky. Nebo když viděli pána, který tři dny seděl ve vyplaveném domě, díval se z okna, nejedl, nespal, jen upřeně koukal na řeku.

„Lidé jsou tam úplně na dně. A potřebují všechno. Ne jen určité věci, to jsou jen fámy. Nejlíp člověk opravdu může pomoct tím, že se tam vypraví, když má volno, nechá se přiřadit do rodiny a pomáhá uklízet. Byl to obrovský zápřah i na hasiče. Kolabovali a padali do řeky, sanity je odvážely do nemocnice. Je to obrovský zápřah na psychiku všech lidí. Viděl jsem babičku, jak drží v ruce květináč s muškátama a za ní je spadlej barák. Nikdo si jí nevšimne,“ nezapomene nikdy Pepa Němec.