Šťastný výraz a nevídaná kondice novopečené maminky Marušky 
v příbramské porodnici ve čtvrtek odpoledne nesvědčí o tom, že je to jen den a půl od příchodu malé Evičky Sirotkové na svět.

Holčička už do porodnice přijela s maminkou v záchranářském voze. Narodila se totiž na cestě ze Štětkovic. Na svět jí přímo v autě v Drásově pomohl statečný tatínek Petr. „Ještě mi ani nedochází, jak se to všechno seběhlo. Nebýt bezvadné paní dispečerky ze záchranky, nevím, jak by to dopadlo," říká šťastný otec 
s patřičnou úlevou při čtvrteční návštěvě svých dvou pokladů v příbramské porodnici.

NETRADIČNÍ POROD

Jak se to vlastně všechno seběhlo? „Zřejmě hodně netradičně. První naše cesta do příbramské porodnice vedla už v úterý, kdy jsem měla pocit, že už se něco děje," vypráví dvaatřicetiletá Maruška. Za sebou má první porod, žádné předchozí zkušenosti. „V porodnici po všech vyšetřeních a napojení miminka na monitor se ukázalo, že to na porod ještě není. Sestry byly ale úžasné, milé a ochotné. Člověku je trapné, že je otravuje zbytečně. No a tak jsme se 
s paní doktorkou domluvily, že se můžeme vrátit domů. Šla jsem si před půlnocí lehnout. Kolem půl jedné jsem začala mít takové píchání do zad a do břicha. Říkám si – přece zas nebudu hned volat do porodnice… Do půl třetí jsem měla po pěti minutách bolesti, ale nevěděla jsem, jestli je to už ono, jestli to nejsou poslíčci," vypráví Maruška.

Až teď jí dochází, že příroda vlastně zařídila už doma i předporodní přípravu, stejnou, jako se maminkám provádí 
v porodnici. „To všechno probíhalo do půl třetí, kdy už to bylo neúnosné," vypráví Maruška. S partnerem si prý před několika dny vysnívali, že by bylo moc fajn, kdyby se Evička narodila na den dětí. Vzhledem 
k tomu, že termín porodu byl stanovený na konec června, nikdo nedoufal, že by se tak mohlo stát. „Jako kdyby vycítila, že už se na ni moc těšíme," říká Maruška.

VŠECHNO SE SEBĚHLO 
V DESETI MINUTÁCH

Ale vraťme se k cestě do porodnice. Bylo zhruba dvacet minut po třetí hodině ranní a v lesích u Obor Maruška žádá Petra, aby volal sanitku. Petr se brání 
v přesvědčení, že to stihne do porodnice včas. Přesto bere telefon, volá záchranku a jak vyslovil, že žena asi rodí, praskla Marušce plodová voda. Pokládá si sedačku a nutí Petra k zastavení. „Jenže nemohl jsem zastavit kdekoli u lesa a riskovat, že do nás někdo vletí nebo nás vystavit jinému nebezpečí. Musel jsem dojet až do Drásova, přestože mi paní v telefonu radila už zastavit. Teda jel jsem jako blázen, to se přiznám," vžívá se Petr do chvíle, kdy musel zachovat klid nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli Marušce.

V LESE NE, AŽ POD
LAMPOU!

Petr zastavuje v Drásově vedle autoservisu pod lampami. „Dveře od auta se rozlítly, jednáme podle povelů paní na tísňové lince. Maruška si poposedla výš a už to jelo. Největší problém nastal s hledáním nějaké čisté látky, všechno bylo 
v tašce za sklopenou sedačkou, na nic nebyl čas. Nejčistější bylo moje triko, tak jsem ho sundal, abych měl miminko do čeho chytit, až vyleze hlavička," vypráví Petr.

OTRLÝ ZÁVOZNÍK

Maruška mezi tím vzpomíná, jak kolem projížděl pekař a vykládal housky. Že se nezajímal, co se v autě děje, jestli někdo nepotřebuje pomoc, je oběma divné. Zvlášť, když kolem auta běhá muž napůl nahý a 
z auta se ozývá ženský křik. V tu chvíli ale není na otálení čas.

JEŽIŠ, NESTRAŠTE 
S HLAVIČKOU!

Dispečerka na tísňové lince se Petra ptá, jestli už vidí hlavičku. „Ježiš, nestrašte, vždyť záchranka už jede," vzpomíná si novopečený otec na svou reakci.

Telefon na uchu, volná jen jedna ruka. V tu chvíli ani jednoho nenapadne dát si telefon na reproduktor.

„Paní Peťovi říkala, jak máme dýchat. Byl výborný. Taky mě hladil po noze a konejšil, ale to jsem ho už chtěla seřvat. Příjezd sanitky mi připadal hrozně dlouhý, přitom to bylo deset minut. Najednou jsem cítila tlak. Na první zatlačení vylezla hlavička a napočtvrté byla Evička venku. Vyklouzla tátovi do ruky," říká Maruška, ale Petr strachy, aby jí a malé neublížil, ani nedýchal.

OTEC NEZAPŘEL SVOU PROFESI

Něco nasvědčuje tomu, že Petr se věnuje profesi, kde zachování chladné hlavy a zároveň zachování empatie hrají hlavní roli. Po chvilce přiznává, že pracuje pro městskou policii v metropoli a že prošel školením o spontánním porodu.

„Je to hlavně o klidu. Pokud bych začal vyšilovat, přenesu to na partnerku a všechno by se mohlo zhoršit. Snažil jsem se, aby na mě Maruška nic nepoznala," říká Petr a partnerka ho rovnou doplňuje, že ji ani na chvíli nenapadlo, že by to nezvládl. Prý fungoval jako profesionál.

„Ale v žádném případě tady nejsem hrdina já. Chtěl bych ještě touto cestou poděkovat a pochválit bezvadnou paní, která nás celým tím příběhem vedla, příjemným záchranářům a ochotnému zdravotnickému personálu příbramské porodnice. Všichni na nás byli moc hodní."