VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Josef Pour: Na Záběhlou budu jezdit až do své smrti

Rožmitál – Ve čtvrtek tomu bylo 59 let, kdy musel Josef Pour opustit svůj domov v dnes již zaniklé obci Záběhlá uprostřed Středních Brd. Když se tehdejší armáda rozhodla, že rozšíří brdskou střelnici, museli se vystěhovat i ostatní lidé, třebaže pracovali v lese a mající doposud výjimky. V roce 1952 tak začalo stěhování obcí Záběhlá, Padrť a Kolvín. 

15.3.2012
SDÍLEJ:

Josef Pour, rodák ze Záběhlé v Brdech.Foto: Karel Hutr

K tomu datu se mnohým lidem změnil zásadním způsobem život. Mezi nimi byl i Josef Pour, rodák ze Záběhlé, dnes pětasedmdesátiletý obyvatel Rožmitálu. „Stěhování rodiny trvalo několik dní a 15. března 1953 jsme s rodiči a sourozenci odcházeli z domova, jako jedni z posledních obyvatel. Bylo mi tehdy přesně na den šestnáct let,“ vzpomíná Pour, který se do svého rodiště pravidelně vrací, třebaže tam nezbylo po vesnici na první pohled zcela nic. Jen přestárlé ovocné sady připomínají místo, kde se odehrálo dětství jednoho z mnoha tamních lidí.

„Ať udělají po zrušení vojenského újezdu s územím cokoli, já tam stejně budu jezdit, v tom mi zabrání jedině smrt,“ říká smutně Josef Pour. „Narodil jsem se na Záběhlé, i když mám pár roků v občance místo narození Brdy,“ dodal s tím, že změnou místa narození v Brdy mu to připadá, jako kdyby se narodil někde za pařezem.

Přesně před dvěma roky jsme s Josefem Pourem udělali rozhovor o tom, jaké má vzpomínky na stěhování, ale i o tom, jak se uprostřed krásné brdské přírody tehdy žilo. Proč si ten zajímavý a pohnutý příběh nepřipomenout znovu.

Jaké vzpomínky se váží na toto smutné období ve vašem životě?
Víte, já mám na stěhování ze Zadní Záběhlé velice smutné vzpomínky… Tatínek tenkrát sehnal domek v Bezděkově, kde jsme potom měli druhý domov. Když stěhoval věci ze Záběhlé, cestou na Bukovou se mu stal úraz. Zlomil si krční páteř a ochrnul. V příbramské nemocnici ležel několik dní, nic s ním tehdy nedělali. Podařilo se ho převézt do Prahy, kde prodělal operaci, těžký úraz přežil, ale už nikdy nechodil, zůstal ochrnutý. Bylo mu teprve 43 let.

Kdy se stěhovaly další rodiny?
Ze Záběhlé a Kolvína se začaly první rodiny stěhovat v roce 1952. Zbytek musel opustit vesnice v dalším roce. Rodiny šly do domů, které si musely sehnat, jenom někteří lidé měli štěstí, že mohli bydlet ve dvojdomcích v Nepomuku. Ceny, za které od nás tenkrát stát odkoupil domy a pozemky byly podhodnocené a odhady a ceny kopírovaly situaci z roku 1939, přičemž přišla v době stěhování měna. Proto jsme se už v roce 1990 jako bývalí obyvatelé zaniklých vesnic snažili o to, aby ceny byly dorovnány. Sepsali jsme petice a pokoušeli se s pomocí soudu domáhat odškodnění. Většinou marně a po letech jsem to vzdal.

Jak se tenkrát žilo uprostřed lesů na Záběhlé?
Já měl tenkrát jiné starosti jako každý obyčejný kluk – kde si zahrát s partou fotbal a když přišla zima, tak jsme hráli hokej na rybníku. Za války jsme chodili do školy na Padrti, tu naši zabralo vládní německé vojsko. Na Němce mám špatné vzpomínky – měli tu kulometnou střelnici a jako zvědaví kluci jsme se přišli podívat trochu blížeji, než to bylo bezpečné. Jeden důstojník na nás začal řvát a celý zásobník z pistole po nás vystřílel. Leželi jsme přilepený k zemi, vystrašení k smrti a kulky kolem nás hvízdaly… Je to strašná vzpomínka. Jeden úraz jsme si přivodili ze zvědavosti a obyčejné hlouposti. Našli jsme nábojnici a tak dlouho ji zkoumali, až jsme ji odjistili, upustili na zem a ozvala se strašná rána. Střepiny jsem měl po celém těle. Zapřáhla se kobyla a táta mě vezl do Strašic k lékaři, který mi rány vydezinfikoval. Ještě po mnoha desítkách let jsem občas vyndal nějakou střepinu z těla. Příroda tam byla krásná, ale drsná. Každý den, když jsem přišel ze školy, jsem šel za tátou na Draha a orali jsme, sbírali kámen, nebo potom brambory a podobně.

Obyvatelé se živili především prací v lese a na poli?
V lese v jisté době dělali všichni, někdo přímo s pilou, jiný jako povozník vozil dřevo. Ale všichni si přilepšovali na živobytí prací na soukromých polích a lukách. Práce tu bylo pořád dost. Lidi tu byli zvyklí na těžkou dřinu. Než člověk dostal úrodu z chudé a kamenité půdy, byla to dřina – přijít ze školy, zapřáhnout krávu Lysou a jede se na krmení do večera. Druhý den a třetí den zase a pořád dokola. Tam v drsné krajině byl každý odkázán na sebe nebo pomoc souseda. Lidi si tu hodně pomáhali a v podstatě jsme tu měli družstvo ještě dříve než se o něm mluvilo. Když přišla sklizeň, lidé si pomáhali navzájem a pomoc opláceli. Když se začalo mlátit obilí, byla tu v jednom dvoře mlátička, stabilka jsme jí říkali, kam si téměř všichni přišli vymlátit obilí. Lidi tu chodili ze stodoly do stodoly a z pole na pole.

Měli jste vůbec čas na zábavu?
I na ten fotbal se nějaký čas našel. Hráli jsme s hadrovým míčem, na kožený nebylo, a tak jsme hráli bosky, aby míč vydržel co nejdéle. Ono stejně nebylo ani na nebylo a ty se taky ničily při fotbale. Hokej… Ten jsme také hráli. Bruslili jsme na šlajfkách, a když bylo potřeba sehnat hokejku, vzali jsme pilu a sekerku a vyrazili do lesa pro šikovný klacek. Odnesli jsme ho do truhlárny, kde nám ho pan mistr protáhl hoblovkou, srovnal a bylo to.

Kam se chodilo třeba k lékaři nebo nakupovat?
Jednou za měsíc si ženský vzaly nůši a vyrazily na nákup. Ze Zadní Záběhlé se chodilo do Strašic, Mirošova, ale také do Rožmitálu, a to i k lékaři. Sousedi z Přední Záběhlé spíše chodili do Zalán a Rožmitálu. Hodně lidí odsud pracovalo v železárnách v Hrádku u Rokycan, jinak z velké části dělali v lese, ženy chodily na kopání, jak se říkalo sázení stromků.

Jak jste nucené opuštění domova vnímal?
Já byl přeci tenkrát kluk, ale přesto mně a celou rodinu to silně poznamenalo. Jezdil jsem do učení do Plzně. Když se při stěhování tátovi stal ten úraz, změnilo to celý náš život. Nebyly peníze a já neměl ani na cestu do učení – musel jsem toho nechat. Maminka to sama nemohla utáhnout a odešla vydělávat do železáren do Hrádku. Já nakonec skončil v rožmitálském Agrostroji, kde jsem pracoval celých čtyřicet let, než jsem odešel do invalidního důchodu.

Autor: Karel Hutr

15.3.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační snímky sprejerství v Praze.

Příbramská policie dopadla sprejery

Okoř 2017. Eddie Stoilow
11

Louka pod Okoří přilákala na festival tisíce návštěvníků

Rady do zahrady: něco pro zdraví

Příbram - Přečtěte si další rady od pěstitele Petra Kumšty.

Starosta Zálezlic: S velkou vodou se nedá bojovat, hrozbu musíte přijmout

Zálezlice /ROZHOVOR/ – Mám domluvené setkání a rozhovor se starostou Zálezlic Jiřím Čížkem. Traduje se o něm, a on sám to potvrzuje, že k médiím byl vždy vstřícný. Říká: „Kdyby se o nás nevědělo, za chvíli by se na nás zapomnělo. A to by byla škoda, protože ta vodní katastrofa byla vážně obrovská.“ Cestou do Zálezlic v autě s kolegou žertujeme, vtipkujeme, usmíváme se. Kozárovice. Obec spadající pod Zálezlice. V roce 2002 to schytaly také naplno. Najednou je v autě ticho. Oba cítíme dusno. Snad by se dalo říci, že nám naskočila husí kůže. To je ve chvíli, kdy míjíme Vltavu.

AUTOMIX.CZ

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Sportovně užitková vozidla vládnou světu a to nejen mezi novými auty, ale jejich obliba výrazně roste i mezi ojetinami. Pojďme se tedy podívat na to, jaké možnosti máte, když si chcete pořídit ojeté SUV s relativně omezeným rozpočtem. Probereme si SUV do 300 tisíc a koukneme na pět kusů, které za to stojí. A také na pět, jimž byste se měli vyhnout.

FOTO, ANKETA: Hlasujte o miminko týdne

Příbram - V lidském životě je řada krásných chvil. Tou nejkrásnější a nejšťastnější je jistě narození zdravého miminka. A stojí za to zaznamenat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení