„Za chvíli odtud budeme muset odejít, ale kafe bych vám snad ještě uvařit mohl," připustil mladý hostinský.
Nábytek v sále je naskládaný na sebe, u nedopitého piva si povídá parta kamýckých kamarádů. Jediné téma hovoru je voda. Za sebou mají stěhovací nedělní odpoledne. Kdo potřeboval vynést nábytek a věci do patra, tomu pomohli.

„Tady se nepytlovalo, jen stěhovalo. Tu noc před tím nikoho ani nenapadlo, že se to takhle zhorší," říkají Marie s Luckou u nedopité kávy. Noc bude dlouhá. Nikdo neví, co se bude dít, co bude potřeba. „A ráno pěkně rovnou do práce," ví už jasně Marie. Stejně jako tenkrát, v roce 2002. Tohle už zažili jednou. Dá se to prý přežít. Když je potřeba pomoc, tak se pomůže.

Maminky kamýckých školáků, stejně jako Marie s Luckou, jako na objednávku uvítaly, že děti právě před velkou vodou ujely na školu v přírodě na Vystrkov. „Je dobře, že u toho nejsou. Volali, že jsou v pořádku a že koukají na pohádky," řekla s úlevou Lucka.