Pro Marii Novotnou je tato klasika srdeční záležitostí, protože s Lucernou před 28 lety začínala.

„Letos jsem to Lucernou téměř završila, protože hereček, které jsou potřeba, máme dostatek. Role se už na nás každý rok nedostane. Já jsem měla to štěstí, že jsem hrála pořád. Proto to už ráda přenechám mladším," říká Marie Novotná v následujícím rozhovoru.

Je těžké naučit se Jiráskovu hru oproti současnějšímu dílu?
Pro mne to tak těžké nebylo, protože už jsem Lucernu kdysi hrála. Ale vzhledem k ostatním hercům bych řekla, že bylo důležité naučit se text přesně. Já sama jsem zvyklá navazovat na text, jak je od Jiráska. Nedá se improvizovat. To už se to pak všechno zkazí, děj se shodí.

Třesou se vám před premiérou po tom roce kolena?
Já už téměř trému nemám v tomhle věku. U mladých je to horší, vidí v hledišti svoje vrstevníky, známé a před nimi se snaží to zahrát hezky. Já už jsem si na sebe zvykla a spíš si ten text a hru užívám.

Jaké to je, nazkoušet hru jednou na jednu sezonu v roce? Dokážete se s kolegy pravidelně sejít?
Začneme se scházet vždycky tak v únoru a začneme čtecí zkoušky. Pak postupně začneme opouštět tu knížku snažíme se sami zahrát to, co si zapamatujeme. Hodně jsme letos zkoušeli kvůli špatnému počasí v našem spolkovém domě a pak jsme začali zkoušet na Skalce. Problém je s těmi, kteří jsou v zaměstnání, že se nemůžou dostavit na tu hodinu nebo mají osobní věci, ale myslím si, že letos se všichni snažili na zkoušky chodit.

Rok co rok mohou diváci na jevišti lesního divadla Na Skalce vidět další nové, mladé, šikovné herce. Předpokládám, že jsou patřičným oživením spolku…?
Jsme strašně rádi, že mladí se zapojují a že budou pokračovateli divadla. Vždyť my sami jsme nastoupili už do rozjetého divadla, které funguje od roku 1946. Za dva roky to bude 70 let!

Přicházejí k vám mladí lidé „zvenčí", nebo spíš příbuzní zrovna aktivních herců?
Dá se říct, že to pokračuje v rodinách. A nebo se touha zapojit se se probudí v těch, co se přistěhují. Nakonec se nacházejí talenty v lidech, u nichž by to člověk nečekal. Letos hrál vynikající roli koktavého rychtáře Pepík Šmíd a ten si to vysloveně užíval. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála (směje se).

Kolik vás celkově je ve spolku?
Je nás zhruba třicet a letos nás bez komparzu hrálo dvacet. Různě se doplňujeme, jak je potřeba. Typy do rolí si náš režisér (pozn. red.: Josef Hudeček) si vybírá sám.

Kdo navrhuje hru, která se bude v létě hrát?
No, scházívávali jsme se coby dramaturgická rada, hodně jsme si četli, každý třeba dvě knížky a navrhovali jsme různé hry. Letos se Pepa Hudeček sám soustředil na to, co by bylo nejvhodnější. A myslím, že vybral dobře. Mě tím tedy udělal radost, protože mi svěřil tu roli kněžny a já jsem si ji mohla po osmadvaceti letech zopakovat, i když jsem už tomu věkem neodpovídala.

Lesní divadlo Skalka: malebný koutek za dva roky oslaví sedmdesátkuLesní divadlo na Skalce bylo objeveno a postupně upravováno od roku 1946. Dnes pohlédnutím na tuto přírodní romantickou scénu se zdá, jako by příroda sama odklidila vše, co sem nepatří a že už kdysi dávno byl při lámání kamene vytvořen tento malebný koutek. Málokdo však ví, kolik set hodin, jaké úsilí a nadšení bylo vynaloženo novopodleskou mládeží na jeho postavení. Mnoho se odneslo v rukou, na zádech nebo přivezlo na malých vozíkách. Vyrostl zde domek – malý, hezký, divadelní. Úspěch z prvního představení „V černé rokli", které shlédlo mnoho občanů i dvakrát, nás přiměl k tomu, abychom s vypětím svých sil a s pomocí jen několika málo dospělých občanů vybudovali divadlo, které stojí v nynější podobě a těší se stálé oblibě široké veřejnosti dodnes.
V pozdějších letech bylo ještě rozšířeno a upraveno hlediště. A mám li vyzdvihnout celou tu mladou generaci, která se zasloužila o vybudování lesního divadla na Skalce, byli to především Jirka a Jenda Sobotkovi, Eman Kuchař, Zdeněk Trefný, Fanda Pata, Josef Vokůrka, Jarda a Fanda Soukupovi, Józa Ježek, Josef Švarcbeka další. Nechť i nadále slouží tato ochotnická scéna pro potěšení, odpočinek, dobrou a hodnotnou zábavu všem divadelním příznivcům.
Toto je jen trošičku upravený zápis z roku 1961, který napsal do divadelní kroniky nestor divadla Na Skalce Josef Kunický u příležitosti patnáctiletého výročí lesního divadla. Při pročítání a prohlížení kronik, které jsou nádherné a jsou již tři, se člověku chce někdy smát a někdy i slzy vyhrknou. Je to veliké dílo Pepíka Kunického a doklad o lidské píli a nesmírném úsilí. Josef Kunický, který v prosinci 2006 zemřel po dlouhé a těžké nemoci, byl jedním z podleských Junáků, kteří založili divadlo v Novém Podlesí. (úryvek z webu Obecnice)