V patře domu mezi Knihovnou Jana Drdy a barem U Soudků u náměstí TGM nacházíme oázu klidu spojenou s vůní papíru. Jako když před obličejem prstem projedete stránky staré knížky. Právě vaří voda na kávu. Kamila Turečková s kolegyní Janou Kočovou nepředstírají žádnou radost. Až uběhne tříměsíční výpovědní lhůta, což je v květnu, musí řemeslnou dílnu opustit. Není dost práce.

„Opravy knížek už teď nejdou, knihy se moc nečtou. Co jsme dělaly hlavně, byla vazba sbírek zákonů, jak pro právníky, tak pro obce a školy. Sbírky už ale nemusí být vázané a jejich archivace není povinná, takže nám ubyla polovina práce," krčí rameny Kamila Turečková, která se knihařině věnuje už 40 let.

Jak dlouho už vnímáte úpadek tohoto oboru a zájmu o vaše služby?
Už čtvrtý rok. Tady jsme jedenáct let. Mezi tím jsme se několikrát stěhovaly.

V květnu končíte. Dostavuje se nostalgie?
Majiteli jsme už konec oznámily, běží tříměsíční výpovědní lhůta. Musíme prodat mašiny, které jsou ke knihařině. Jinak na pasparty a rámování potřebuji jen ty pákové nůžky. Chtěla bych ještě pokračovat doma v Bohutíně.

To znamená, že obor necháte v regionu vymizet úplně?
No, kdyby se někdo našel a chtěl by v tom pokračovat, myslím, že by nebyl problém. Jsem ochotná ho zaučit, naučit ho klasiku té ruční vazby. Naší prioritou byly vazby diplomových prací. Jsme schopny potisknout jak hřbet, tak i desky, a to docela složitými nápisy, které mají i dvanáct řádek. Je to klasická vazba, která je pevná a nedá se rozebrat. Některé školy to preferují.

Je tedy stále zájem, ale zřejmě nárazově.
Ano, v období zkoušek, dvakrát do roka. Studenti si navíc tuhle službu zjišťují na poslední chvíli a pak by chtěli mít vazbu hotovou za dvě hodiny. My na to potřebujeme dva pracovní dny.

A jak je to s potřebami radnic tady v okolí? Ani ty nepotřebují archivovat dokumenty v téhle podobě?
Tak třeba Dobříš, tedy městský úřad, si dával vázat záznamy ze zastupitelstva kvůli archivaci. Příbram nás nikdy neoslovila. Když, tak si nechá udělat občas nějaký obrázek do kanceláře.

Zmínila jste se, že budete pokračovat v práci doma…?
Rok, který mi chybí do důchodu, bych se chtěla doma věnovat jen paspartování.

Obě jste vyučené v oboru knihařství?
Ano, obě, tehdy ještě pro Okresní podnik služeb. To byla jediná škola v Československu, Vidnava, okres Šumperk. Teď už je obor zřejmě pod restaurátorstvím.

Začínaly jste s kolegyňkou spolu nebo jste se časem našly?
Našly jsme se. Já jsem byla zaměstnaná v tiskárně u Rudných dolů, a když provozy končily, dostala jsem nabídkou vzít si tiskárnu do pronájmu. Se společníkem jsme rok pokračovali. Tiskli jsme na ofsetu, k tomu se dělalo knihařství, zpracování jednodušší vazby jako prošívání, skobičkování, sešitová vydání, lepené bločky. V roce 1993 jsem se osamostatnila, kdy Jana k nám přišla pracovat, a dohodly jsme se, že uděláme sdružení spolu. Začaly jsme knihařinu dělat na zakázky. Byly jsme vázané na zákazníky, nemáme firmu, která by nám pravidelně zakázky dávala. To byl tehdy ještě okresní archiv, ale tam bohužel někdo vymyslel, že se zakázky budou soustřeďovat přes výběrová řízení pro jednu firmu a z toho vyšlo, že všechny archivy budou vozit materiály tam.

Kdybyste měly zavzpomínat na pěkné časy…
To bylo před dvaceti lety. Dokud byly sbírky, nechalo se tím uživit. Vymýšlely jsme všechno možné, udělala jsem si živnostenský list na obchod, takže tu můžeme prodávat obrázky. Teď už je to živoření.

Na stěnách vidím obrázky od Miroslava Háska. Zřejmě i on patří k vašim pěkným vzpomínkám…
To ano, od začátku. Maloval obrázky a my jsme mu je paspartovaly. Myslím, že vzniklo přátelství, protože nám udělal ex libris.

Měly jste v ruce nějakou raritu nebo zajímavost mezi knihami?
S kolegyní jsme dělaly pouzdro na knihu do Vatikánu. To je asi největší zajímavost.