A jaký je jeho recept na fyzickou i psychickou svěžest? Bere život z té lepší stránky, miluje svoji rodinu, udržuje kontakty s bývalými spolupracovníky a přáteli. Nemá daleko k laskavému slovu, k úsměvu a k jeho přednostem patří, že vždy dodrží, co slíbí. A rozhodně jednou z důležitých ingrediencí je jeho celoživotní koníček, kterým je fotografování.

První snímky pořídil ve svých čtrnácti letech, ale fotografování se začal Ladislav Hadraba soustavně věnovat ve dvaceti. Příroda, krajina, reportážní snímky, dokumenty doby a zajímavé objekty má v hledáčku fotoaparátu už pětašedesát let. Jeho záběr je široký. Sportovní, společenské akce, slavnosti, lidové zvyky a tradice… Byl krátce řečeno všude tam, kde se něco dělo.

Zvláštní místo má v jeho archivu a paměti snímek z rozstřílené moravské vesnice z května 1945. „Tam jsme žili čtrnáct dní ve sklepích," okomentoval stručně snad svůj vůbec nejstarší snímek. Objevoval pro druhé ale i objekty, situace a jevy, které by jiní minuli bez povšimnutí. Měl období, kdy se zaměřil na blesky na obloze, jindy vyhledával zajímavé stromy v regionu, v poslední době si mapoval věže a věžičky v Sedlčanech. Jako za mlada se nechává stále unášet krásou květin, potoků a říček. Mistrovským dílem přírody je přece sněhová vločka, rampouch i kapka rosy v trávě… V jeho poetickém snímku půvabných leknínů by málokdo hledal, že vykvetly na nevábné bývalé hasičské nádrží Na Potůčku v Sedlčanech.

Prostřednictvím fotografií vzdával vždy hold řemeslné fortelnosti a umu. Lidé nejrůznějšího věku a profesí jsou nevysychajícím pramenem fotografovy inspirace a v neposlední řadě jsou vhodným fotocílem i jeho čtyři vnoučata, předtím to byli jeho syn a dcera. Pyšný je na jednu speciální momentku, kde v té době jednoroční vnučku zachytil před televizní obrazovkou. „Právě měl novoroční projev Václav Klaus. Naše malá mu sáhla na kravatu. Povedlo se mi to vyfotit jakoby ti dva stáli u sebe naživo. Poslal jsem dva snímky na Hrad s žádostí, zda by mi jeden mohl tehdejší prezident Václav Klaus podepsat a vrátit. Vyhověl mi a odpověď přišla již za čtrnáct dnů," usmál se.

Klubu seniorů, jehož je členem, Ladislav Hadraba slíbil, že ke svému životnímu výročí uspořádá na jedno odpoledne neformální výstavku a o svých fotografiích pohovoří. Vybral proto ze svého bohatého archivu minimálně sto barevných i černobílých snímků a rozmístil je 23. května odpoledne v červeném salónku v Kulturním domě Josefa Suka v Sedlčanech. Kolik hodin by ale asi potřeboval, aby ke každé fotografii mohl připojit svůj příběh?

VZPOMÍNKA NA IVETU BARTOŠOVOU

Nejnovější snímky Ladislava Hadraby pocházejí z letošního roku. K těm starším naopak patří soubor fotek Ivety Bartošové. Rád na tuto zpěvačku, která tragicky před dvěma lety zahynula, vzpomíná. „Setkal jsem se s ní v roce 1992 na Sedlčanské kotlině, kam přijeli zpěváci a kde točili Slováci klipy. A já měl Ivetu Bartošovou na starost dva dny. Sháněl jsem jí i koně, na kterém se projížděla. Byla k mému focení velmi vstřícná. Setkal jsem se s ní na koncertu o devět let později, jeden fotosoubor jsem jí věnoval a na druhý se mi podepsala a připsala: Láďovi hodně štěstí. Fotky se jí moc líbily," dodal spokojeně. Osobností poznal nejen díky spolupráci s Příbramským deníkem velmi mnoho. Cení si například setkání s hvězdami divadla Semafor – Miluškou Voborníkovou, Jiřím Grossmannem nebo Miloslavem Šimkem. Známý knihkupec a recesista Vráťa Ebr, taneční mistr a herec Vlastimil Harapes nebo herecká legenda Stella Zázvorková – také to jsou „úlovky", které opatruje.

HADRABOVO SEDLČANSKÉ NEBE

Sedlčanským nebem označil jubilant soubor ukazující oblohu – jednou plnou červánků, jindy bouřkových mraků, blesků nebo ozdobenou duhou. „Do nebe jsem se zamiloval a mám ho na deset nebo patnáct způsobů," poznamenal.

Starší „nebeské" snímky dosáhly v soutěžích okresní, krajská i republiková ocenění. „Za foto blesku mi dali první cenu na Slovensku," pochlubil se. A dokonce ukázal glejt, kterým ho coby vítěze soutěže pasují pořadatelé do „rytířského stavu". „Výhrou byl totiž dvoudenní pobyt ve Znojmě a tam jsem byl Přemyslem Otakarem pasován," vysvětlil.

Sám se díval mnohokrát z výšky při pořizování leteckých snímků. „Létali jsme vždy z letiště v Nesvačilech a jsem rád, že jsem byl k této práci přizván," poznamenal k jedinečnému dobrodružství.

„Když jdeme s manželkou nebo s někým z rodiny například na houby, tak u hříbku, mochomůrky nebo zajímavě zkrouceného kořene stromu pokleknu, abych uděl detail. Prostě oni sbírají a já se poflakuju," poznamenal u souboru, který nazval Umění přírody.

VELKÁ ŽIVOTNÍ LÁSKA MILIČÍN

V archivu má Ladislav Hadraba i ulice, domy dávno zaniklé nebo přestavené. I když Ladislav Hadraba žije v Sedlčanech od roku 1967, na svůj druhý domov, za který považuje Miličín, nezapomíná. „Miličín je pro mě srdeční záležitostí. Nafotil jsem pro tuto obec celou knihu," zalistoval publikací. Z iniciativy žen fotokroužku v Miličíně vznikl také kalendář „Miličín v čase", kdy k Hadrabovým historickým snímkům přidaly fotografky pro srovnání aktuální ze stejných míst. „Tím mi udělaly opravdovou radost," podotkl. Ladislav Hadraba má na kontě také pexeso staré dvacet let zachycující zajímavá místa v regionu. Pro budoucí generace je také jistě přínosem obrovské množství snímků, které věnoval sedlčanskému muzeu…

„S manželkou táhneme společně padesátý rok," usmál se na svoji ženu Evu, s kterou si před lety padli do oka. Rozuměli si, tolerovala jeho zálibu a navíc měli některé společné – turistiku nebo práci s dětmi a mládeží. Jeho životní partnerka Eva Hadrabová pracovala v mateřské škole a tak jeden doplňoval v nápadech a aktivitách toho druhého.

JE TO JIŽ 268 SETKÁNÍ NÁSTROJAŘŮ

Ladislav Hadraba vystřídal několik profesí. Pracoval rok v dolech, byl u toho, když se stavěla Orlická přehrada, kde zažil oslavu kolem půlmilionovém kubíku betonu, ale nejvíc pro něj znamenala pracovní éra v Sedlčanských strojírnách. „Společně jsme s chlapama dělali v nástrojárně. Scházeli jsme se i po práci, od roku 1971 jsme například pořádali nezapomenutelné pochody. Když jsem šel do důchodu, řekli jsme si, že se budeme vídat i nadále. Sraz míváme 21 let každý měsíc v hospodě Na Růžku a teď to bude již 268. setkání. O té naší partě vedu fotokroniku. Je v ní i účtenka z roku, kdy jsme za 47 piv zaplatili 76,60 korun," přidal na závěr zajímavost.

Marie Břeňová