Kdy a jak jste se k loutkoherectví dostal?

V sedmi letech mě uchvátilo loutkářství v sokolském divadle ve východních Čechách, které vedl můj strýc. Do té doby jsem pohádky pouze slyšel a najednou jsem je i viděl. Díky své protekci jsem mohl stát i v zákulisí, což bylo zvlášť přitažlivé. Otec když viděl můj zájem, zakoupil malé divadlo. Já a moji spolužáci jsme potom s tímto divadlem hráli a vydělávali si na limonádu.

Jestli dobře počítám, tak v té době byla druhá světová válka. Jaký byl další vývoj?

To je pravda, ale přesto, když otec viděl, jak hrajeme, pořídil úplně nové a podstatně větší divadlo. Obvykle jsme hráli v kuchyni a návštěvnost dosahovala až sedmadvacet účastníků. Maminka ještě dlouho vzpomínala, jak po každém představení musela provést desinfekci prkenné podlahy. Tyto velké návštěvy ovšem skončily, když otce upozornil místní policajt těmito slovy: „Pane učiteli velkoněmecká říše má smutek v souvislosti s tragickými porážkami na východní frontě, veškeré kulturní podniky a shromažďování se nesmějí konat. Kdyby vás někdo udal, tak nás zavřou všechny.“

Začal jste tedy v dětství, hrajete i dnes? Byla ve vašem životě nějaká přestávka, pokud jde o loutkové divadlo?

Potom jsem hrál loutkové divadlo po dobu studií v rámci vysokoškolského uměleckého souboru. Krátce jsem se zúčastnil hraní loutek v prvním působišti po skončení školy v Mariánských Lázních a po přestěhování do Příbrami nastala delší přestávka kvůli nedostatku času a pracovní vytíženosti.

Mohl byste popsat váš návrat k loutkoherectví?

K divadlu jsem se vrátil, když jsme začali hrát dcerám a posléze vnučkám. Bylo to na divadle, které jsem renovoval po mém otci. Poslední využití tohoto divadla bylo po zřízení příbramské Waldorsfké školy, kde se hrálo několik let, než bylo postaveno stálé divadlo s velkými loutkami a v podobě mé vize, kterou jsem měl celý život.

Čtenáře by asi zajímalo, o jaké loutkoherecké divadlo jde?

Hrajeme s marionetami, což jsou loutky zavěšené na nitích vedené shora. Loutky jsou vysoké 50 centimetrů a jsou velmi pohyblivé. Divadlo je zabezpečené osvětlovací i zvukovou technikou. Pro zmenšení počtu přestávek má divadlo dvě scény, kde jsou připraveny dekorace, které se dle potřeby do jevištního prostoru zasunou.

Kde berete loutky?

Vzhledem k finanční náročnosti nebylo možné loutky zakoupit, proto jsme je postupně vyráběly. Na výrobě se zpočátku podílela rodina Antonova, Josef Lánský a moje manželka. V současnosti výrobu loutek zabezpečujeme už pouze s manželkou, která loutky obléká.

Jak dlouho trvá vyrobit takovou marionetu?

Pokud má loutka splňovat požadavky, které na ně kladu, to znamená pohyblivost a stabilita, potom výroba jedné loutky trvá 80 – 100 hodin.

Je obtížné sehnat herce, respektive vodiče loutek?

S herci byl od začátku problém. Současné generace, které by mohly hrát, tuto zábavu neznají. Proto bylo nutné počítat s výchovou. Začal jsem u dětí a hned od začátku jsem se potýkal s tím, že děti neumí jevištní řeč. I když čtou dobře, přesto je to často nesrozumitelné, zbytečně rychlé a bez vyjádření smyslu textu. Toto je třeba je naučit. Myslím, že srozumitelná řeč se dětem vždy hodí.

To musí být velmi náročné, když dítě vede loutku a zároveň odříkává text.

Takhle to u amatérů nefunguje, zvláště potom u dětí. Mimo technické problémy to představuje znalost textů nazpaměť. Ve skutečnosti fungujeme tak, že jedno dítě loutku vede a druhé recituje text. Samotné vodění loutky je také velmi náročné.

Co všechno taková loutka dokáže vyjádřit?

Pořádná loutka je schopna vyjádřit velmi mnoho emocí a úkonů. Například zoufalství, radost, vztek, hledání předmětů, zápasení, lehání a tak dále. Musí však být vedena velmi citlivě, aby její pohyby nepopíraly to, co má zahrát a to je záležitost, kterou se děti dlouhodobě učí.