Malíř: Když se válečkovalo, byl jsem na roztrhání

Kdy jste se vyučil?
V osmašedesátém. Vyučil jsem se jako malíř. Pak byl teprve natěrač.

Vybavuje se mi válečkování. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Každá doba má něco do sebe. Když jsem se učil, tak byl v módě Brusel. To byly takové barevné, olinkované klíny. Éra tapetových válečků, to byla doopravdy pěkná práce. Dvakrát do roka jsem jezdil do Budapešti. Tam byla firma, která dělala ručně řezané. Žádná strojová výroba. Ještě jich mám bednu.

To jste byl asi na roztrhání…
No, chodil jsem normálně do práce a odpoledne jsem chodil po melouchách. Dřív to jinak nešlo. Dneska by to byl jiný byznys, kdyby to přišlo do módy. Už je to ale překonaný. Možná se to vrátí, ale zase v jiné podobě. To máte jako s oblékáním.

Když jsem sháněla malíře na rozhovor, hodně lidí mě odbylo s tím, že teď je bída. Myslíte si, že je možné, aby byla v malířině krize?
Malíři vymřou, jak to tak vidím, protože nejsou učedníci. Malířině se musíte věnovat, musíte tomu dát cit. Pak máte možnost uspět a lidé vás budou žádat. To samé bylo i s těmi válečky v osmdesátých letech. Byl jsem na roztrhání. Ani bych nemusel chodit do práce, stačilo by mi melouchaření. Teď je to hlavně o barvách. Chce to umět je sladit.
Pracujete na živnost. Hlásí se u vás lidé o práci?
Hlásí, ale nechci zaměstnávat nevyučené. Nedělali by tu práci pořádně. Mám jednoho, o tři roky mladšího zaměstnance. Dříve jsem měl společníky, ale to nefungovalo.

Co vím, lidé si hodně malují sami. Co vy na to?
To je pravda. Pak se jim stěny začnou olupovat, pozvou si odborníka a pak si zase malují sami. Někdy je to hrůza. Ale mají z toho radost, jsou spokojeni. Je to taky otázka peněz.

Co byste řekl o malířině?
Ono se to nezdá, ale je to dřina. Dneska už děláme válečky. Má nejmíň kilo, a když ho celou šichtu taháte nad hlavou, tak je to znát.

Je vám dvaašedesát let. Pracujete denně?
Pracuji každý den. Výjimečně soboty, ale neděle zaručeně ne. Teď jsem právě týden doma, chytly mě záda a chodím na injekce.

Měl jste někdy v práci úraz?
Spadnul jsem ze štaflí. To se stavěla na Sabáku stavba, natírali jsme konstrukce. Šlápl jsem do díry na odpady a letěl jsem dozadu. Skoro rok jsem pak marodil s kyčlí. Jinak ne.

Tapety se vrací do módy. Co vás baví víc, tapety nebo malování?
Tapetovat je větší dřina než malovat. Je dost důležitá příprava stěny, musí se vybrousit do hladka, pak s každým pruhem nahoru, dolů. Ale je to čistá práce. Dneska jsou tapety luxusní a někdy tak drahé, že se do ní bojím střihnout.

Co vás štve?
Ani nic. Já jsem spokojenej člověk. Prožil jsem padesát let v hnusným socialismu a teď jsem rád, že to je takhle.

Co vás těší?
Že můžu dělat, co mě baví. Jezdím každý rok do Norska na ryby, starám se o chaloupku.

Co byste si přál?
Abych ještě pár let fungoval. Počkám na kolegu, až nastoupí do důchodu a budu se věnovat chalupě. Pěstuju tam pro děti borůvky a ředkvičky. Mám čtyři vnučky, jsem obklopený samými ženami.

VIZITKA: FRANTIŠEK KROTKÝ