VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Martin Vajgl: Táta mi vysoustružil paličky a já pak hrál doma na židle

Příbram – Kapela Olympic zavítala v rámci své koncertní šňůry také do Příbrami. Zde se Příbramákům zároveň představil nový bubeník kapely Martin Vajgl, se kterým jsme hovořili o jeho vztahu k muzice a dojmech z koncertů.

14.7.2013
SDÍLEJ:

Martin Vajgl. Foto: Archiv Martina Vajgla


Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se dozvěděl, že budete hrát s Olympikem?

To se událo strašně rychle. Já jsem neměl pořádně ani čas se vzpamatovat a už jsem byl na prvním koncertě. Plácli jsme si v neděli, ve čtvrtek byla jediná zkouška a v pátek už první koncert v Bratislavě. Navíc jsme na té zkoušce ani nepřehráli celý repertoár, protože tam ještě přijely natáčet reportáže dvě televize. Až zpětně mi pak začalo docházet, co se vlastně za těch pár dní událo. Byla to ale ohromná radost, která je doteď. Je to kapela, na které jsem vyrostl.

Jaká byla cesta od prvních bubenických krůčků až do Olympicu?
Dlouhá (smích). První kapelou byl asi v deseti letech školní orchestr, v šestnácti jsem hrál s prvním bigbítem a zároveň jsem už fungoval v okresních plesových kapelách. To jsem hrál s o generaci i dvě staršími muzikanty repertoár od Vlacha po Bacha, jak se říká. A byla to obrovská zkušenost, muzikantská i lidská. Měl jsem možnost poznat to řemeslo opravdu od píky a odspodu. To člověka připraví do budoucnosti. A drží ho to při zemi. Když dojde na úspěchy, tak si o sobě nezačne myslet, že je mistr světa. No a od roku 1994, ještě během studia na konzervatoři, jsem už začal fungovat v profesionálních kapelách.

Co vás jako muzikanta formovalo?
Vzory má asi každý muzikant, ale v určitém období je dobré je opustit a hledat svůj styl. Je dost nešťastná cesta, když se nějakému vzoru chce hudebník přiblížit, připodobnit a kopírovat ho. Dnes je spousta dobrých bubeníku, kteří mě inspirují, ale snažím se tyhle inspirace formovat do svého stylu.

Jak vnímáte dnešní vývoj bubeníků a styl hraní?
Mám pocit, že to nekončí, že nebylo ještě všeho dosaženo, pořád se to posouvá. Občas se i nějaký směr vrátí. Nedávno sem z Ameriky přišel trend „gospel" hráčů. To jejich hraní má obrovskou energii a zároveň jazzový šmrnc. Přitom je to dost silové a nekompromisní hraní. Dalo by se říct, že s nimi zase přišla nová vlna a styl. Je ale dobré nezapomenout na to, co přinesly ty předchozí generace. Brilance, nápaditost a barevnost hraní Gadda, Colaiuty, Weckla, Bruforda…

K jakému stylu hraní vy tíhnete?
Vždycky záleží na projektu a typu kapely. To je takové moje krédo. Mít svůj styl hraní, ale být i multižánrový. Vyhovět situaci a zároveň zůstat svůj. Někdy vznikají až komické situace, kdy si lidi člověka zaškatulkují podle jedné jediné kapely, se kterou ho znali a pak se strašně podivují, že s jinou kapelou hraje zase jinak. Posluchači mívají obecně bohužel trochu sklony muzikanty si někam škatulkovat a dávat jim stylové nálepky. Když to potom najednou neodpovídá jejich přihrádkám, jsou zmateni.

Pamatujete si ještě, kdy jste držel poprvé v ruce paličky?
To bylo ve třech letech. Proto také uvádím, že hraju od tří let (smích). Pamatuju si, že tenkrát jsem v televizi viděl nějakou kapelu a hrozně se mi líbil bubeník a souprava, tak jsem prosil tátu, aby mi pořídil paličky. On mi je vysoustružil a já pak hrál doma na židle.

Jaké jsou zatím zážitky z koncertů, reakce …?
Díky té tragické události to byla a je stále velmi emotivní záležitost. Reakce lidí jsou velmi pozitivní. Ta záležitost je zvláštně semkla a myslím, že všichni cítí, že Olympic musí jet i přes to všechno dál. Ta kapela je opravdu životná, na koncertech z ní jde šťáva, instrumentálně se drží pořád na úrovni jako ve svých nejslavnějších časech. Repertoár je vzácně vyrovnaný, i novější skladby nesou tu Olympickou známku. Není to prostě jen nějaký skanzen pro pamětníky a to je podle mě naprosto zásadní.

Jak dlouho jste se na vystoupení vůbec připravovali?
My jsme měli před turné pouhé dvě zkoušky. Jedna byla před koncertem v Bratislavě a další týden byla druhá. Teď už prostě hrajeme koncerty. Bývá to naopak, muzikanti jsou dlouhou dobu ve zkušebně a pak vyrazí na pódium. Tady to bylo přesně obráceně, ale to bylo dané situací a tím, že turné k padesátinám kapely bylo právě v polovině. Na mě tedy bylo, abych se co nejrychleji vpravil do rozjetého vlaku.

Co vás na hraní nejvíc baví?
Mě na tom baví emoce. Když slyším muziku, tak se to ve mně nahustí a já to přes bicí pošlu ven. Všechna technika hry, všechny polyrytmické struktury a zapojení rozumu přichází až potom, primárně jde o ty emoce. A pak mě na bicích hodně zajímají barvy, hledat způsoby vyjádření a rytmus. Vždycky říkám, že to je organizované krájení času za pomoci různých barev s cílem uměleckého vyjádření. To je moje definice bubnování.

Máte ještě nějaké cíle, co byste chtěl zahrát?
Po více než třiceti letech hraní už to pro mě není ani tak o technice, ale spíše o způsobu vyjádření. Objevit ještě nějakou další polohu, která bude zajímavá. Je pro mě důležitý pocit, že se svým vyjádřením někam posunuju.

Jak vnímáte současný vývoj rocku?
Dnes si už o málokteré kapele řeknu, že je něčím originální. Všechno tu už bylo. Chybí mi podstata rocku, která ale není o designu, vystupování v černých kápích a hraní s kytarami ve tvaru sekery. To jsou vyvařené pytlíky čaje. Chybí tam to podstatné, a to je ta hudební informace. Je to asi dané i tím, že to zásadní už řekly kapely jako Led Zeppelin, Deep Purple, King Crimson, Pink Floyd. To všechno je ale čtyřicet let stará muzika a tak člověka napadá čím to je, že tehdy ti chlápci dokázali vymyslet muziku, která funguje na posluchače i po tolika letech.

Kdy jste šťastný?
Pocity štěstí mám při hraní. Nejvíc mě baví i doma hrát večer. Je to asi zvyk z koncertů. Sednu za bicí, vyplaví se hormony štěstí a já si uvědomuju, jak to hraní potřebuju.

Autor: Kateřina Chourová

14.7.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

František Rajtoral
AKTUALIZUJEME
10

Smutná zpráva. Fotbalista Rajtoral spáchal sebevraždu

SBĚRATELKA ubrousků Eva Roztočilová na vernisáži uvedla, že ubrousky nemají tak dlouhou historii. „Lidé si utírali ústa nejdříve do sena, do trávy, šlechta začala používat kousky látky a teprve se strojovou výrobou začátkem 20. století se začalo s jednoti

Eva Roztočilová má ve sbírce i ubrousek Adiny Mandlové

Fotbalisté Dobříše si poradili s Ostrovem

Dobříš – Fotbalisté Dobříše si připsali v divizi již třetí výhru v řadě. V tabulce to však k posunu nepomohlo a dál jim patří osmé místo.

Spořitelnu v centru Sedlčan uzavře rekonstrukce

Sedlčany – Česká spořitelna požádala sedlčanskou radnici o stanovisko ke kompletní rekonstrukci pracoviště v Sedlčanech. To se nachází v ulici 28. října v těsné blízkosti náměstí. Dostala souhlasné vyjádření.

V Branžeži se rozhodovalo v závěru

Branžež / Český ráj – Absolutním vítězem jubilejního 15. ročníku závodů na horských kolech Author 50 Český ráj se stal Aleš Strnad z týmu Superior Cyklofit. Padesátikilometrovou trať zajel v čase 1 hodina, 24 minut a 31 vteřin.

Školní futsalové soutěže přinesly Příbrami dvě bronzové medaile

Příbram – Duben byl také ve znamení finálových turnajů školních futsalových soutěží. Všechny urnaje o titul mistrů republiky se uskutečnily ve Žďáru.

Předvolební speciál deníku: Jak splnila vláda své sliby?

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies