Navštívili jsme školku v Bohutíně a popovídali jsme si s Lenkou Říhovou, která s dětmi pracuje už devětadvacet let.

Když srovnáte svoje začátky v profesi se současností, pozorujete nějaké zásadní změny?
V profesi jako takové asi ne, spíš bych řekla, že rozdíly jsou v přístupu rodičů ke kantorům. Změnily se vztahy mezi lidmi. Děti ale v tomto věku zůstávají stejné.

Učila jste vždycky v malé vesnické školce, nebo i ve městě?
Na vesnici, i ve městě. Musím říct, že práce s vesnickými dětmi je úplně jiná, než s městskými. Děti z vesnice mají podstatně větší přehled o okolí, prostředí, lidech, zvířatech. Mají vřelejší vztah k přírodě. Neměnila bych. Zrovna tak bych neměnila za větší kolektiv. V menší školce je vztah spíš rodinný, děti jsou k sobě vstřícnější. Řekla bych, že jsou tu lepší vazby mladších a starších dětí, fungují jako celek, mladší se rychleji učí od starších. Vzájemně se znají, je to o něčem jiném.

Zažila jste v mateřince i komunistický režim. Co byste už nechtěla nikdy vrátit?
Možná to rozdělení dětí a také to, jakou pozici dříve měli nadřízení, osobní hodnocení učitelek, takové to škatulkování. Složky, kde bylo psáno, jak a kde jste se angažovala a podle toho jste byla ohodnocená. Tohle už naštěstí nefunguje. Stejně jako inspekce, která dříve chodila do školek. Dneska už je spíš jako rádce, ale dřív byla striktní. Pořád bylo všechno špatně.

Kdo vlastně organizuje režim dne ve školce? Existují nějaké osnovy?
Režim dne si organizuje každá školka. Je to dáno také lokalitou a potřebami rodičů. Máme daný výchovně vzdělávací program, ten si ale také děláme sami. Každý rok ho můžeme obměnit. Dřív jsme měli daný časový úsek různých činností, ten jsme museli dodržet. Dnes už si můžeme vzdělávací nebo hrací bloky podle potřeb posouvat.

Kolik sem chodí dětí?
Máme pětačtyřicet dětiček s tím, že v průměru nám sem chodí pětatřicet, když bývají nemocné. Jsou tu v podstatě děti místní, jen dvě jsou „od vedle“.

Báli jste se někdy zániku školky? Měli jste krizi?
Kdysi dávno to vypadalo na jednotřídní mateřinku, ale ustáli jsme to. Teď máme kapacitu plnou a příští rok to bude docela problém. Odchází nám čtrnáct školáků a už máme jednadvacet zájemců. Kapacitně bychom potřebovali rozšířit. Teď se projeví populační exploze. Posíláme dětičky do Lázu, tam je jednotřídka, kde mívají pět, šest míst volných.

Co vám práce s dětmi v životě dává?
Nedovedu si představit, že bych dělala jinou práci. Navíc jsem z kantorské rodiny, takže to beru jako pokračování. Dává mi to radost, optimismus, životní elán. S dětmi se mládne.

Nikdy jste nechtěla dělat něco jiného?
Chtěla. Kdysi dávno jsem chtěla dělat archeologii, a to je z úplně jiného soudku.

Máte dvě dcery. Také vás budou následovat?
Ani jedna. Obě dvě šly ekonomickým směrem. A nevěřím tomu, že by se mým směrem někdy vydaly.

V obci zastáváte funkci místostarostky. Máte ještě čas na nějaké záliby?
Plavu, lyžuji, sportuji, tancuji, ráda něco vytvářím, pracuji na zahrádce. Jsem takový brouk Pytlík. Skloubit funkci s profesí je časově velmi náročné, přesto, že mi to doma všichni říkali. Kromě toho ještě musím dělat školu managementu kvůli funkci ředitelky.

VIZITKA LENKY ŘÍHOVÉ:

Lence Říhové je sedmačtyřicet let a má dvě dcery. Profesi učitelky ve školce se věnuje devětadvacet let. V bohutínské školce je zároveň ředitelkou. Je také místostarostkou obce. Při tom ještě zvládne spoustu zálib, jako například plavání, lyžování, tanec, rukodělné práce, zahrádkaření.