Co se vám vybaví, když se řekne Cliff Diving?
Určitě pořádný let vzduchem, respekt z výšky a samozřejmě tvrdý náraz v momentě, kdy protínám hladinu vody. Potom určitě skoky ze skály, jak už napovídá samotný název Cliff Diving, ale s tím rozdílem, že světová série se sice skáče většinou ze skal, ale s přistavenou speciální platformou. Proto můžeme někdy zaměnit původní slovo cliffdiving za highdiving. Není to však pravidlem, protože například v Bostonu se skáče ze střechy městské knihovny či v Hamburku dokonce ze stěžně obrovské lodě. V podstatě cliffdiving je v originále o skocích především ze skal. Highdiving jsou pak skoky ze všeho jiného, z čeho se dá v bezpečné míře skákat. 



Jak dlouho se skákání do vody, respektive Cliff Divingu, věnujete?
Cliff Divingu se věnuji od 17 let, kdy se poprvé 16metrová výška objevila na třetím ročníku Highjumpu tady v Hřiměždicích. O rok později jsem se začal zúčastňovat evropského šampionátu ve Švýcarsku ve městě Ponte Brolla, kde se na závodech skáčou skoky z 15 a 17 metrů a kde jsem poprvé začal i s výškou na 20 metrech.

Vybavujete si váš první skok z dvaceti metrů?
Pamatuji si, jak jsem přišel ke skokánku, podíval se dolů a nohy se mi klepaly ještě chvíli po tom, co jsem odtamtud po mém skoku odešel a bez jakéhokoliv tréninku jsem si připsal závodní skok z 20 metrů, a to saltem napřed. Říkal jsem si, že když půjdu úplně nový skok na pro mě zcela nové skokanské výšce, tak ať už to je naostro v samotném závodě. To mě přeci více nabudí a pokud to bude placák, alespoň lidé na vlastní oči uvidí, jak nebezpečný tento sport je. Nakonec placák z toho nebyl a já si poprvé odvážel ze Švýcarska pocit, že jsem úspěšně zdolal dvacetimetrovou výšku a celkové 12. místo z celkem početného startovního pole v podobě 16 skokanů.

Motivovalo vás to pak pokořit další hranice?
Ano, pak jsem začal přemýšlet o dalších skocích, které si připravím během roku na bazénu z desetimetrového skokanského můstku do mého repertoáru z 20 metrů. Přičemž jsem tuto výšku mohl vlastně skákat pouze ve švýcarském horském městečku. Tam voda byla krásně průzračná, ale měla jen 13 stupňů Celsia. Když jsem přijel další rok na toto místo, tak jsem měl jen tři dny na přípravu skoků právě z 20 metrů. Ten čas jsem podstoupil všechny tři skoky z 20 metrů a skončil jsem na 8. místě. Rok na to se závod konal několik kilometrů vedle ve městečku Brontallo, ale jednalo se však už o výšku 25 metrů a spolupořadatelem byl právě RedBull Cliff Diving. V té době mě ovšem nepustili na skoky z této výšky, a tak jsem sledoval všechny skokany včetně Orlanda a Artema jen z pohledu diváka. Další rok se závody vrátily do městečka Ponte Brolla, skoky byly z 20 metrů, kde už jsem – dá se říci – kraloval a posunul se v konečném hodnocení na 3. místo.

Je to boj o „přežití", kde vás v koutku duše mrazí

Patříte ke světové špičce. Jsou čeští skokani oproti závodníkům z ostatních zemí díky zdejším přírodním podmínkám a zázemí v nevýhodě? Pocítil jste v začátku vaší kariéry nějaký rozdíl?
Spíše mi řekněte, jaký sport není s podmínkami v porovnání se světem pozadu. Já myslím, že v Čechách nemáme ideální podmínky pro jakýkoliv sport. Podívejte se například na Martinu Sáblíkovou a další, jak se o ně a potencionální mládežnickou základnu v těchto líbivých sportech náš stát stará. Můžeme říci, že je to vše o podmínkách, ale samozřejmě také o jedinci samotném a pak trenérovi, jak dokáže svého svěřence i přes tato negativa ovlivňovat a dotáhnout ho až na samotný vrchol, kde se bude rvát mezi nejlepšími na světě. Až teprve pak si někdo všimne, že má vlastně zástupce v takovémto sportu i Česká Republika. Jsem rád, že se mi daří posouvat mé hranice a bojovat o nejlepší umístění mezi světovou špičkou. Potom i já a vlastně i Česká Republika můžeme být hrdi, že máme nějakého zástupce v tomto odvětví, i přes všechny již zmíněné nevýhody. 



Skákal jste už z lomu, jeřábu, ale i ze střechy opery. Ze kterého místa jste měl největší respekt? Který okamžik se vám nesmazatelně vryl do paměti?
Je to sport, a to velmi nebezpečný sport. Tento sport může dělat jedinec, který má životní zkušenosti se skoky do vody nebo alespoň s gymnastikou. V přípravě je nutné znát sám sebe a především znát své možnosti, co přesně dělat ve vzduchu. Další věc je samozřejmě i to, jak je jedinec fyzicky zdatný v případě, že skáče z více jak 20 metrů. Mně se tedy určitě vryl Cliff Diving do paměti jako obrovsky adrenalinový sport. Když už si ale člověk projde tím peklem a dostane se na světovou úroveň, tak už to může být někdy i zábava. Jinak je to boj o „přežití", kde vás v koutku duše mrazí z nebezpečí v každém skoku. Pozitivní však na Cliff Divingu vidím to, že když už jsem v top desítce, tak můžu poznávat nová krásná místa, nové kontinenty, na které bych se stěží podíval v běžném životě.

 Co prožíváte těsně před skokem? Vnímáte spíše adrenalin nebo si promítáte správnou techniku skoku a výška vás z míry už tolik nevyvádí?
Den před závodem si jdu prohlédnout skokánek ze shora jen ve vycházkovém oblečení a musím říci, že mám občas i závratě. Snažím se vnímat jen prostředí a podmínky které jsou kolem mě. Večer si pak jdu lehnout a podvědomě se psychicky a ideomotoricky připravuji na další den. Když se ráno probudím, tak jsem připravený skákat.

Co adrenalin?
Před skokem mi právě už v krvi hormon zvaný adrenalin koluje, ale snažím se můj stav regulovat hlubokým dýcháním a plně se koncentrovat a soustředit jen na můj skok. Posledních deset vteřin před skokem je nejdůležitějších, protože si vždy řeknu: „Ok, jdu na to!" a s agresivitou si stoupnu na okraj můstku a jsem připravený skákat. Poté čekám na ten správný moment, kdy cítím, že teď je ten správný čas, kdy mi tělo dává signál do hlavy a v tu chvíli už začínám pohyb rukama, kde si skok představuji, a to už nejde zastavit. Jdu do toho na sto procent.

Po závodu se týden zotavuji

Vnímáte ještě určité nebezpečí, které při skoku hrozí?
Výšku jako takovou už nevnímám jako výšku, která je nebezpečná tak, jak se zdá asi pro každého člověka, z můstku totiž vidím výšku jako místo, do kterého je potřeba vtěsnat x salt a vrutů, než protnu hladinu vody.

Vyžaduje každé místo i jiný druh přípravy?
Kondičně se připravuji vždy velmi podobně a nikdy nesmím zapomenout na protažení a zpevnění svalů v celém těle. Co však každé místo vyžaduje rozdílně, je psychická příprava, protože co odlišné místo, to jiná viditelnost ve vzduchu a především velmi různorodé povětrnostní podmínky. Proto je před závodem nezbytný trénink, aby člověk získal pozitivní naladění a tu správnou sebedůvěru. Nenechte se však mýlit co se týče skokanské platformy, která se ne vždy chová k závodníkům zrovna přátelsky a vesměs vždy se při odrazu pohybuje všemi směry. Je jen výjimka, že skokánek stojí pevně ukotven ke skále nebo jinému zařízení! Tímto faktem se určitě zvyšuje riziko špatného odrazu a následně pak špatného dopadu.

Co je pro vás teď v tomto sportu největší výzva, meta?
Snaha co nejvíce zpropagovat tento sport u nás a přiblížit ho tak široké veřejnosti a pak samozřejmě snažit se umisťovat na stupních vítězů ve světových soutěžích a závodech.

Hranice ve sportu se stále posouvají.

Jak je to u vás? Je nějaká hranice už konečná, například vzhledem k fyziologickým možnostem?
Asi máte na mysli nejvyšší skočenou výšku v tomto sportu. Světový a oficiálně potvrzený rekord je 172 stop (52, 5 metrů), kdy skokan po trojitém zvratném saltu vylezl z vody absolutně beze známek sebemenšího otřesení. Další sportovci se také o tuto výšku pokoušeli, ale rekord nemohl být uznán, protože po skocích skončili buď v nemocnici nebo skok nebyl oficiálně sledován a medializován. Co se ovšem týče postupného navyšování z top výšky 28 metrů, tak zde není stanovena žádná hranice a samozřejmě i to je možné až do nějakých 30 – 32 metrů. 



Být co nejlepší a skočit trik první na světě, je hnacím motorem asi všech sportovců…
Skokani přicházejí se stále obtížnějšími skoky či s vyšším koeficientem celkového provedení skoku, protože vyhrávat a hlavně udržet se v hlavní soutěži chce každý. Pak je to otázka dostatečné a komplexní připravenosti na to zvládnout tak složitý skok. Myslím, že do budoucna se posune hranice skákání na 28 – 30 metrů, ne-li více. Už několikrát se stalo, že jsme skákali z 28,5 metru díky nepředvídatelnému přílivu a odlivu. Avšak dnes vše, co je nad 30 metrů výšky, tak zvyšuje riziko poranění. Tělo musí vydržet prudký náraz. Zvlášť když jde o závody, kde má skokan čtyři závodní skoky a několik dalších při nezbytných trénincích.

Při dopadu do vody stačí malá odchylka



Kolik skoků obvykle za jeden závod předvedete?
Za jeden závod naskáču kolem 12 – 15 skoků z výšky zhruba 27 metrů a musím říci, že se poté týden zotavuji a tělo se mi vrací do běžného a každodenního stavu. Při dopadu do vody totiž stačí malá odchylka určité části těla (pro diváka stojícího dole pod skokánkem běžně vypadající dopad) a problém je ihned na světě, a to s velkou nepříjemností pro skokana. Někdy se může jednat o vyražený dech, naražená žebra, naražená chodidla, ne – li zvrtnutá, namožená třísla a nebo pak neskutečně bolestivá naražená kostrč, kde nejste schopni měsíc sedět na záchodové míse. Výjimkou nejsou ani bolestivé klystýry s výtoky krve.

Kde nejraději trénujete?
Nejraději trénuji v bazénu, a to v jakémkoliv, ale když ho nemám k dispozici, tak se snažím trénovat, kde je to jen možné. Vždy si najdu variantu jak nahradit skokanský bazén za lom či jiný komplex. Když nemám poblíž vodu, tak se snažím alespoň představovat, že stojím připravený na 27 metrech a skoky si promítám v hlavě. Samozřejmě bazénu se nic nevyrovná, ale i desetimetrová výška vám vrací pocit adrenalinu a nebezpečí, jaké hrozí při skocích do vody. Vždy po mých tréninkových skocích jdu domů s dobrým pocitem, že jsem se znovu posunul o něco dále a v hlavě si promítám program na další den.

Jak se chráníte před nárazem o vodu a tomu, že to nakonec může skončit „placákem"?
Každý můj skok je riziko plácnutí se o vodu. Ale i tak po skoku, jdu opět nahoru s respektem a jdu do skoku znovu. Proto při mém tréninku používám neopren, abych zredukoval nárazy, které mé tělo obdrží. Tělo však po notné dávce skoků říká dost nárazům a omlacování. Z těla se to poté přemístí do hlavy a pak už začíná psychická role mého já. Při závodech avšak neopren nepoužívám. Neopren má prostě svoje plusy a mínusy, kde hlavní negativum je určitě pohyblivost a mrštnost.

Pilujete nyní nějaký nový trik?
Přes zimu jsem vypiloval a přidal o jeden vrut navíc v mém oblíbeném skoku ze stoje na rukou. Také jsem se soustředil na zcela nový skok, na který potřebuji v současné době více času a kvalitní přípravy v bazénu, který bohužel nemám. Tedy spíše nemám žádný bazén k tréninku tady v Čechách a nárazově tak musím vyjíždět za hranice, což nestačí.

Bojuji hlavně s mým tělem, s bolestmi svalů



Jak skok bude vypadat?
Nový skok co připravuji, je trojité salto vzad se třemi vruty. V zimní přípravě jsem piloval tento skok dá se říci denně z 10 metrů, což je střední cesta. Ještě se ovšem necítím na to, abych mohl jít hrdě na 27 metrů. Je to určitě ještě hodně dřiny a tvrdé práce odříkání přede mnou, ale můj čas teprve přijde, protože do budoucna to bude skok který bych chtěl předvádět na závodech.

S čím při tréninku nejvíce bojujete?
Bojuji hlavně s mým tělem, s bolestmi svalů. Především během zimní přípravy, kde se snažím na sobě pracovat denně. Jde o fyzickou přípravu, soustředím se na techniku skoku, kterou trénuji jak na trampolíně, tak pak i do vody. Postupem času na sobě pozoruji změny k lepšímu.

Nyní vás čeká High Jump v Hřiměždicích. Na co se mohou diváci těšit, chystáte nějakou lahůdku?
Jako o lahůdce bychom mohli hovořit o skoku z 30metrového mobilního ramena s malou platformou na vrchu v podobě hasičského vozu. Tuto výšku jsem skočil i minulý ročník tady v Hřiměždicích a byl to pro mě můj osobní rekord před českým publikem. Na letošní High Jump přijedou opět skokani ze závodů RedBull Cliff Diving World Series, moji rivalové a zároveň skvělí kamarádi.Tady na High Jumpu to ale určitě nebude o rivalitě jako takové, spíše naopak – užít si super atmosféru hvizdu a řevu lidí v hřiměždickém lomu spolu s extrémními skoky z 27 – 30 metrů. Doufám, že nás přijedete podpořit..