Čiperně vstává z křesla a přidržuje se nábytku. „Nevím, čím to je, že mám takové problémy chodit bez podpírání," diví se Anna. No, možná to bude tím věkem, smějeme se spolu. Žena usedá na své oblíbené křeslo obklopené knížkami, křížovkami, různými dárky a rodinnými fotografiemi v rámečcích. „Tak co bych vám tak řekla," starostlivě přemýšlí Anna. S oslavenkyní nyní čtenářům přinášíme rozhovor.

Prožila jste dlouhý a předpokládám, že ne zrovna jednoduchý život. Pojďme spolu trochu zavzpomínat na dětství, mládí…

Už jako malá jsem v hospodářství v Radošicích ráda prostírala stůl. Měla jsem také moc ráda zvířata. Později jsem líhla kuřátka, měla jsem kvočny a slepice a odevzdávala jsem vejce. Tím jsem se také živila. V Radošicích jsem se později provdala. Můj manžel byl od Rožmitálu. On tam své hospodářství prodal a spolu jsme hospodařili v Radošicích, kde se mnou ještě byli rodiče.

To bylo zřejmě to nejhezčí období, že?

Ano, na mládí moc ráda vzpomínám. Ale copak to. Pak přišel pětačtyřicátý rok a stěhování sedláků. Odstěhovali nás do Nestrašovic. Tam jsme byli dvě léta a manžela zavřeli. Já jsem pak sama dojížděla z Nestrašovic každý den za každého počasí do Kletic na práci. Za dva roky jsme se stěhovali do Předního Poříčí a pan farmář mi dal na starosti prasnice. Pracovala jsem tam devatenáct let.

Takže jste to neměla jednoduché…

Dá se říct, že od toho pětačtyřicátého roku jsem ze života moc neměla. Nikam jsem nemohla, poněvadž když prasnice měly selata, musíte je i v noci hlídat. Neznala jsem soboty, neděle ani svátky.

A jak jste se dostali do Březnice?

Později jsem od farmáře odešla. Když se manžel vrátil z vězení, hodně jsme střádali a koupili si stavení v Březnici. Vždyť už je tu strašně moc oprav.

Jak dlouho jste byla bez manžela?

Dostal rok. Za neplnění dodávek mléka. Sedlákům, které chtěli vystěhovat, napařili velké normy, které se nedaly splnit. No, a pak to byl důvod k uvěznění.

Nejraději vzpomínáte na dětství, mládí. Na co konkrétně?

To bylo období, kdy jsem žila s babičkou a dědečkem. U nich jsem byla do čtrnácti let. Babičku jsem měla radši než maminku. Můj otec sloužil u hraběcího dvora ve Lnářích. Měl tam zavedenou mlékárnu a vyráběl tam sýry, tvaroh, máslo a všechno to dělal pro ty hrabata. Maminka zas uklízela drůbež a ta šla taky hrabatům. Takže já jsem tam všechno, i uvnitř zámku, znala. A taky moc ráda vzpomínám na hospodyňskou školu v Klatovech. Hodně jsem se tam naučila. Pěstovat na zahrádce, vařit, péct chleba.

Máte za sebou dvě války, několik prezidentů a režimů. Myslíte, že se dnes lidem žije lépe? Co říkáte na dnešní politiku?

Vůbec se mi to teď nelíbí. Na tuhle dobu si nemůžu zvyknout. Radši vzpomínám na tamtu dobu. Dříve se ministři docela jinak chovali, byli slušní. Nevím, co to dneska je za lidi. Ani děti dneska nemají žádnou výchovu. Maminky jsou celý den v zaměstnání. Dříve se žena starala o rodinu, otec vydělával. Nechci nikoho posuzovat, vůbec tomu nerozumím.

Myslíte, že máte dlouhý věk vrozený? Nebo za to může nějaký tajný recept?

Dlouhý věk jsem zdědila po svých předcích. Ale co mi dalo vždycky velkou sílu, bylo černé pivo, do něho jsem rozmíchala lžíci cukru a vajíčko. A jídlo mi chutnalo úplně všechno.