Páter Svaté Hory Jan Sokulski: Dušičky jsou svátkem optimistickým

Kde se vzalo označení Dušičky pro Památku zesnulých?
Hned na začátku listopadu budeme prožívat dva důležité dny, kterým se lidově říká Dušičky. Vzniklo to z toho, že Dušičky jsou spojené s modlitbou za zemřelé a se smrtí. Zároveň se nacházíme v nádherném ročním období. Podzim nás podněcuje, abychom přemýšleli o věci velmi důležité – o pomíjivosti. Vidíme to i v samotné přírodě. Ze stromů padají listy. Něco končí, aby něco mohlo začít.

Část lidského života dokonce přirovnáváme k podzimu života…
Samozřejmě. V okamžiku narození už máme znaménko smrti. Nevnímáme to, ale tak to je.

Na náhrobky se pokládají květiny, lidé zapalují za zesnulé svíčky. Jakou to má symboliku?
Květiny vyjadřují naši vděčnost zemřelým, kteří nás předběhli v odchodu na věčnost. A každá svíčka na hřbitově nebo v domácnosti nám může zpřítomnit světlo velikonoční svíce – paškálu, tedy té svíce, která je symbolem vzkříšeného Ježíše Krista, symbolem naší naděje. Ve světle Kristova vzkříšení potom není památka na zesnulé jen prostorem zármutku a vzpomínání, ale je ozářena světlem, které ukazuje k vrcholné budoucnosti. Tato naděje, kterou přináší křesťanství, zcela mění pohled na život i na smrt. Na každého z nás ale čeká smrt. Bůh není Bohem mrtvých, ale živých. A to je ta naděje, Bůh čeká na každého z nás. V těchto dnech na začátku listopadu máme možnost se trochu zastavit a popřemýšlet o tom.

Čím si vysvětlujete, že tradici dodržují i nevěřící?
Tento svátek má tradici dlouhou více jak tisíc let. Modlitba za zemřelé patří k nejstarším modlitbám k církvi. Každý z nás měl rodiče, příbuzné, známé, na které vzpomínáme, protože jsme jim vděčni za prokázané dobro a lásku. A to, co jde za každým z nás, je pravě dobro a láska, aby jich bylo co nejvíce.

Vypadaly Dušičky vždycky tak, jako je známe dnes?
Prakticky se příliš nezměnily. Jako se měníme my, tak se mění i způsob uctívání. Ale to není až tak podstatné. Význam zůstává stejný. Důležitá je symbolika, abychom se zamysleli, že tu nejsme na věky. Tento čas přináší každému z nás, ať už věřícímu či nevěřícímu, obrovskou naději, ale přede vším nabízí možnost se zastavit i přemýšlet nad sebou.

Jsou spojené také s určitým tajemnem…
Když jsem byl malý kluk, tak mě toto období fascinovalo. Z našeho domu na kopci bylo vidět na hřbitov. Miliony světýlek najednou zářily do noci. To bylo něco úžasného, jako by Bůh zpíval: „Jsem s vámi tady."

V posledních letech získává na popularitě i Halloween. Má podobný význam jako Památka zesnulých?
Halloween nemá nic společného s křesťanstvím. Od smyslu uctění památky zesnulých odbíhá daleko. To, jak se slaví Halloween, k Dušičkám nepatří ani náhodou. Je tam spíše pesimismus. U Dušiček je tomu naopak…To je můj pohled.

Jak se připravujete na Dušičky? O čem promluvíte na bohoslužbách v těchto dnech?
Připravuji se pečlivě na každou bohoslužbu. Druhého listopadu mám možnost sloužit mši svatou, využiji této příležitosti, abych ji odsloužil i za své rodiče, kteří už nežijí a za všechny, kterým se Bůh postavil do cesty. Vždy se snažím v lidech vzbudit naději. A aby lidé prožívali život co nejsmysluplněji.

Zavítají v tomto období lidé do kostela častěji než během roku?
Ano. Je to spojené i s odpuštěním a také se smířením, a to právě činí člověka šťastným a radostným.

Jaká byla vaše cesta k víře?
Já jsem byl pokřtěný už jako dítě. Moje maminka mi vypravovala, že jsem byl slaboučké dítě a modlila se, abych byl silný. A to se nakonec vyplnilo. Rodiče mě k víře vychovávali. Dodnes mně dává smysl, radost a činí mě šťastným.

Dá se říci, že hřbitovy nevypovídají jen o zesnulých, ale o těch, kdo o hroby pečuje, tedy o nás?
Ano, vypovídá i o nás. Jen jak na hřbitov vstoupíme, tak pocítíme jedinečnou atmosféru. Je to místo, kde se lidé otevírají tomu, před čím dnešní společnost utíká. Ale hřbitov je také vizitkou města, obce a vesnice.

Otázka víry a představy Boha si každý tvoří sám v sobě. Je to tak?
Představu má každý svou. Možná řeknou hloupost, ale myslím si, že kolik je na světě lidí, tolik je i tváří Boha. Nemám odvahu nikomu představu vnucovat, ale mohu jen říct, jakého Boha jsem setkal já – Boha lásku, milosrdného, Boha, který miluje vždy a nade všechno i když někdy děláme v životě blbosti.

Řada lidí se označuje za nevěřící…
Každý člověk v něco věří. Bez toho by to nebylo k žití. Jen ta představa je u každého odlišná.

Chodí i kněz občas na pivo? A jak na vás lidé reagují? Připadá vám, že jsou třeba slušnější, že před vámi nenadávají?
Ale zajdu. (smích) Možná že se krotí. Ale snažím se, aby se lidé přede mnou nebáli mluvit.

Často se říká, že kněz dřív působil i jako psycholog…
Psychologii jsem studoval. Říkám ale, že k psychologovi jdete s batohem, řekne mu o svých starostech, ale ten batoh si musíte odnést sami. Ve svatosti smířeni necháte Pánu Bohu ten batoh, vše, a vracíte se domu se srdcem na dlani a s písni na ústech.

Vy jste studoval i medicínu…
To je pravda. Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem. Říkám, že Pán Bůh si ze mě udělal legraci. Místo těla léčím duši. (smích)