Má údajně zabránit diskriminaci dětí. Po zrušení přílohy, která umožňovala školákům s lehkým mentálním postižením vzdělávání podle individuálně upraveného programu, se bude učit povinně podle jednotných osnov.

Řada ředitelů je k nové legislativě více či méně skeptická. Pavel Pína, ředitel Základní školy Sedlčany v Konečné ulici (dříve zvláštní školy) patří k lidem, kteří se připojili k petici rožmitálských kolegů. Jak uvedl v rozhovoru, zákon se snažily připomínkovat i kraje. Marně? Probleskují zprávy, že se má posunout o dva roky.

Proč jste podepsal petici?

Já i moji kolegové cítíme, že je to velmi rychlá akce. Proto jsme petici podepsali. Od počátku s novelou nesouhlasí ani asociace speciálních pedagogů, Středočeský kraj se připojil k dalším protestujícím krajům – Pardubickému, Karlovarskému, Hradeckému, které požadují na ministerstvu, aby reformu od září letošního roku nespouštělo. Projekt by měl být pilotně ověřen alespoň jeden rok na nějakém vzorku škol. U nás v Sedlčanech nemáme složité případy. Jsou ale školy, které vzdělávají dítě s psychiatrickou diagnózou – je tlumeno medikamenty a v běžné škole se projevuje jako mentálně postižené. Přitom poradna u něj nemůže mentální postižení diagnostikovat. A protože léky brát takovýto žák musí, je u něj vzdělání na běžné škole nemožné. Znám řadu kolegů, kteří takovéto případy mají a nyní budou muset děti vrátit do základní školy. Jaký to může mít dopad? Na konkrétní dotaz odpověděl zástupce ministerstva školství, že se na tuto kategorii zapomnělo. Již z toho je vidět, že zákon je šitý horkou jehlou pro Brusel.

Myslíte si, že půjde úroveň našeho školství dolů?

Učiteli se tím lépe učí, čím víc homogennější je skupina. Jsme zemí klasického školství, která má zřejmě stále kořeny v Rakousku – Uhersku. V tomto ohledu musím souhlasit s naším prezidentem Milošem Zemanem, který jednou přirovnal inkluzi ke koloně, jejíž rychlost se řídí tempem nejpomalejšího vozu. To znamená, že v běžných typech škol potom zpomalí celkové tempo a efektivita vyučování klesne. Další možnost je, že paní učitelka řekne asistentce dětí, které ostatním nestačí, co mají dělat a ony si budou připadat jako v oslovské lavici. Pro děti je hodně důležité zažívat úspěch, který je základem pro pocit štěstí. Pokud ho nemají, tak je to frustruje. Obávám se, že běžná základní škola nebude mít takový potenciál, aby jim alespoň malý úspěch poskytla.

Komu podle vašeho názoru integrace dětí podle nové legislativy prospěje?

Nevím. Při debatě s ministryní školství jeden z jejích náměstků prohlásil, že reforma se udělat musí, že přece nemohou připustit, aby kvůli školství přestal tok finančních prostředků Evropské unie do České republiky. Pokud to tak skutečně je, tak jde o velký nátlak Unie. Vše začalo v roce 2007 soudem ve Štrasburku, kdy si skupina ostravských občanů stěžovala na diskriminaci. Třikrát stěžovatelé neuspěli, počtvrté soud nepochopitelně vyhráli. Rozsudek je znám pod písmeny DH, což je zřejmě monogram jednoho z nich. Překvapuje mě, že Evropská unie se zaštiťuje Romy. Přitom v České republice je jejich stoprocentní gramotnost, zatímco země, které na nás útočí – jako Francie, Itálie – nemluvě o východoevropských zemí – mají Romů, kteří jsou negramotní a nechodí do školy, kolem dvaceti až třiceti procent.

Obáváte se o budoucnost školy?

Snad to nebude tak horké. V novele školského zákona pořád zůstává paragraf, který umožňuje vznik škol našeho typu. Je v něm přímo napsáno, že mohou být zřízeny samostatné školy, ve školách oddělení nebo studijní skupiny pro děti s mentálním postižením, které nezvládnou nároky běžné základní školy. V tomto ohledu se tedy nic nemění. Za nebezpečné považuji to, že dosud se mohla ve školách našeho typu vzdělávat i určitá část – do 25 procent žáků ve třídě – dětí, které nemají diagnostikované lehké mentální postižení, ale mají jiné poruchy. Mám na mysli specifické poruchy učení, autismus, poruchy chování, kdy většinou jde o souhrn poruch znemožňujících normální zvládnutí základní školy. Poradenská zařízení, což jsou v současné době pedagogicko-psychologické poradny nebo speciální pedagogická centra, takovéto děti k nám doporučily. My jsme je neučili podle našeho vzdělávacího programu, ale byl jim utvořen individuální plán. A tato možnost v nové legislativě mizí. Další věc je, že dosud pro lehké mentální postižení je zvláštní příloha rámcového plánu, která trochu ubírá na množství a na hloubce učiva. Ta se ruší. Všichni z ministerstva nás ubezpečovali, že se nemusíme ničeho bát, že rámcový plán bude jeden a bude údajně upraven tím způsobem, že vějíř nároků na žáky se rozšíří a vejdou se do něj i děti s lehkým mentálním postižením a na druhé straně zahrne i nadané děti.

Uklidnilo vás to?

Určitě z reformy mají větší obavy učitelé běžných škol, když si představí, že budou mít ve třídě tři nebo čtyři děti, kde jeden bude autista, druhý hyperaktivní a další mentálně postižený – sice s asistentem… Ale dnešní nároky na asistenty jsou nízké. V naší škole máme dvě asistentky pedagoga, obě mají střední školu a dodělávaly si vzdělání pro speciální pedagogiku. Ale hned od počátku je zájem státu o to, aby asistenty dělali i Romové, takže na tuto pozici má stačit základní vzdělání s absolvováním osmdesátihodinového kurzu. Není to tedy jen otázka peněz. Pražské školy jich mají na asistenty dost, ale kvalifikované síly nemohou sehnat. Navíc asistent je jako pedagogický pracovník odměňován v osmé třídě, což při plném pracovním úvazku znamená plat kolem 14 až 15 tisíc korun.

Očekáváte v příštím školním roce nebo v horizontu dalších let úbytek žáků?

Úbytek žáků zaznamenáváme posledních pět let. Letošní školní rok nevidím pesimisticky. V září jsme začínali s 26 dětmi, v současné době jich je 29. Na konci školního roku odejdou pouze dva žáci devátých tříd a možná i jeden chlapec z osmé třídy, který propadl a rodiče zvažují, zda ho nechají postoupit do devítky. Úbytek nahradí děti zapsané do první třídy.

Jak na novelu reagují rodiče?

Dělá jim to starosti. Na třídních schůzkách se s obavou ptali, zda budou muset znovu nechat dítě zapsat do běžné základní školy. Vysvětlil jsem jim, že pokud nebudou chtít, tak děti mohou v naší škole zůstat. Stále v první řadě o přeřazení rozhoduje rodič. Pokud škola a poradna naší školu doporučí a rodič trvá na běžné základní škole, tak s tím nikdo nehne. Ale právě tak je to neprůchodné, pokud rodiče i škola o přestup stojí a psycholog nedoporučí. Snad všichni tito partneři budou jednat v zájmu dítěte. Já považuji pro školy našeho typu za diskriminující, že ve třídě, která je speciálně zřízena pro děti s mentálním postižením, se nesmí vzdělávat děti s jiným postižením.

A to je pro vás problém?

V naší škole vzděláváme pouze děti s lehkým a středně těžkým mentálním postižením. A máme jednu třídu speciální základní školy, které se toto netýká. Ale zákonodárci si neuvědomují, že v regionech jsou tyto třídy vždycky přiřazené ke třem nebo čtyřem třídám – na Dobříši, u nás, v Benešově, v Rožmitále, ve Voticích… Škola má například z šesti tříd, kam dochází děti s lehkým mentálním postižením, ještě jednu nebo dvě třídy se středně těžkým mentálním postižením. To znamená, že pokud zruší třídy s lehkým mentálním postižením, tak zruší celou školu a děti s těžším postižením musí do nějaké základní školy.

Pavel Pína.

Do jakého počtu dětí vůbec může vaše škola fungovat?

Hranice je dána vyhláškou. Pro děti bývalé zvláštní školy – to znamená s lehkým mentálním postižením – je minimální počet dětí ve třídě šest a maximální čtrnáct. My v některých třídách máme šest, jinde deset dětí. Pro děti s těžším postižením je hranice ve třídě čtyři až šest. Náš zřizovatel, kterým je Středočeský kraj, slíbil, že pokud budeme dodržovat zákonem dané hranice, tak nás bude financovat. Vzděláváme děti ze Sedlčanska, z Neveklovska a ze Sedlecka-Prčicka.

Jakou máte zpětnou vazbu na absolventy vaší školy?

Vždycky máme radost, když se k nám přijde pochlubit někdo z bývalých žáků tím, jaké má zaměstnání nebo že úspěšně složil autoškolu. Bývalé žákyně nám občas přivezou ukázat v kočárku miminko. Zakládáme si na tom, že u nás získali základní vzdělání a získali ho v klidu. Dosáhli asi na maximum toho, co mohli. Na běžné základní škole jim ujížděl vlak. Umí si někdo odpovědný představit, co to dělá s psychikou dítěte? Je to podobné, jako kdyby mě někdo posadil do vysokoškolské lavice mezi budoucí lékaře a ač bych se pak doma celý večer učil, stejně bych látku nezvládl. Marie Břeňová