Po tragédii jsem chtěl umřít, říká Petr

Návštěvě Petra P. v redakci předcházel telefonát. Volal jeho dávný kamarád Pavel. Prý ho Petr vytáhl ze závislosti na drogách. O sobě ale nic říct nechtěl. Za všechno prý vděčí Petrovi, jehož příjmení si kvůli velice citlivým informacím nechá redakce Příbramského deníku pro sebe.

Přicházel po schodech. Šel nejistým krokem. Hubený, v kvádru, slušňák. Na první pohled velice zvláštní člověk. Podání jeho ruky mířilo kamsi do prázdna, druhá ruka jako by zašmátrala po nějaké opoře. „V tom šeru nevidím, částečně jsem ztratil zrak, nezlobte se,“ řekl šestatřicetiletý Petr P. na uvítanou. V osvětlené místnosti už jeho krok získal na jistotě.

Byl hrozně nervózní. Řekl, že když se něčeho bojí, snaží se to co nejdříve poznat. Napil se vody a začal odpovídat na otázky.

Povězte něco o kamarádovi, kterému jste údajně pomohl ze závislosti.
Seznámili jsme se v tanečních. Hodně jsme se spřátelili. Já jsem pak chodil pomáhat jeho tátovi do firmy, on pomáhal mojí rodině. Začali jsme chodit na plesy, tancování nás oba totiž moc bavilo. Na jednom z těch plesů jsem kamaráda seznámil se ženou, kterou si za půl roku vzal. Jeho žena byla pod silným vlivem matky, kvůli které se spolu nakonec rozvedli. On z toho byl nešťastný. Měli spolu kluka, kterého neměl možnost vídat.

A v té době začal brát drogy?
Všiml jsem si, že bere až moc prášků. On říká, že byl závislý a asi to cítí jako osobní prohru. Já bych řekl, že to jen přeháněl. Řekl jsem mu, že takhle teda neskončí a začal jsem ho brát na výlety a na různé akce. Trávili jsme spolu hodně času a bylo vidět, že se snaží, prášky odložil. Na zábavě jsem ho seznámil s holkou, se kterou je šťastný dodnes. Pořád říkal, že mi to oplatí. To, že oznámil v redakci moje číslo, byla určitě ta odměna, ještě jsem se z toho nevzpamatoval.

Prý se snaží najít vám partnerku, to je ta pomoc od něj? Povězte mi něco o sobě?
Od narození mám vadu sluchu, v roce 1994 jsem přišel o periferní vidění. Je to pro mě o hodně těžší, protože večer nemůžu nikam chodit. Několik známostí jsem měl, ale všechny mě využily jen k vyřešení vlastních problémů.

Nikdy jste neměl vážný vztah?
Nejdelší vztah trval dva roky s Aničkou. Když se dověděla, co se mi stalo, byla se mnou proto, aby mě vytáhla z nejhoršího.

Co vás dostalo ke dnu?
Můj životní zlom nastal v roce 1994. Měl jsem partnerku Marušku, kterou jsem si potají vzal. Neměli jsme peníze na klasickou svatbu, chtěli jsme být spolu, důvěřovali jsme si. Týden po svatbě mi ji přejel opilý řidič. Byla v sedmém měsíci. Čekali jsme dvojčátka, holčičky. Ani jedna podle doktora v Motole neměla šanci na přežití. Celý život šel najednou jiným směrem. Dnes je to pro mě už jen bolestivá vzpomínka. Dneska by bylo dcerám šestnáct let.

Co následovalo po té tragédii?
Chtěl jsem umřít. Nechal jsem se najmout jako žoldák na půl roku do Jugoslávie. Říkal jsem si, když mám umřít, tak aspoň za něco, z nějakého přesvědčení. Sebevražda byla pro mě moc slabošská. Nevím, jestli je to nějaká vyšší moc, ale pořád žiju.

Nechal jste se najmout. Jakým způsobem?
Od sedmi let jsem chtěl být voják z povolání. Navíc jsem rozený cholerik. Otec, děda i praděda byli vojáci. Kvůli sluchové vadě mě na vojnu nevzali. Nebyl jsem věřící, nejsem ani křtěný, ale jak se to stalo s Maruškou, šel jsem do kostela vypovídat se, vybrečet se. Něco jsem hledal. Na internetu jsem narazil na církev, která hledala žoldáky pro ochranu uprchlíků z Chorvatska.

Dostal jste se tam. V čem spočívala vaše činnost?
Po příjezdu byl týden výcviku a pak se šlo do akce. Přebírali jsme skupinky uprchlíků a převáděli je přes hranice. Bouchl vedle mě granát. Skočil jsem a padl na hlavu. Až čtyři roky po návratu jsem začal vrážet do lidí. Něco se stalo a já začal ztrácet periferního vidění. A nejhorší vzpomínky si raději nechám pro sebe.

Dobře. Úkol jste splnil a vrátil se domů. Jak vám bylo?
Je to nádhera žít tady v míru. Po návratu jsem se dva roky tak nějak potácel. Začal jsem hodně číst a dá se říct, že knihy o myšlení mi hodně pomáhají dodnes. Navíc vzpomínky z jihu ve mně vyvolávají pocit, že mír je to nejkrásnější, co tady máme. Vidět, jak lidé chodí do práce, jak maminky vodí své děti do školky a nikdo po nich nestřílí, to je prostě nádhera.

Říkáte, že nejvíc vás mučí samota. Jakou ženu byste chtěl poznat?
To takhle nejde. Kdybych měl vypíchnout povahu, tak by to měla být extrovertka bez předsudků. Ty dokážou lidem pěkně zamotat život. Jo, a ta žena by mohla mít dlouhé vlasy.