Poděkovat mu kromě jiných přišli starosta města Rožmitál Josef Vondrášek a místostarosta Miloslav Maroušek a mezi dárky, které Stanislav Šourek dostal jako poděkování za přínos rožmitálskému kinu, byla také soška Oscara. I hlediště plné diváků, se sklenkou připravenou k přípitku, bylo pro oslavence velkým oceněním.

A jak se vlastně Stanislav Šourek, který se narodil v roce 1934, k promítání dostal? Když jako učeň nastoupil do tehdejšího Agrostroje v Rožmitále pod Třemšínem, seznámil se s panem Petráněm, který promítal kino v sokolovně. Už jako kluka ho zajímalo, jak to v promítací kabině vypadá a jak se promítá. Pan Petráň mu řekl, aby se přišel podívat, a to se mu prý stalo osudným. Promítání a činnost kolem toho ho natolik zaujaly, že chodil do sokolovny čím dál častěji a pan Petráň ho ochotně zaučoval.

A nebylo to tehdy vůbec jednoduché. Filmy byly vysoce hořlavé, do promítací kabiny se chodilo tak, že se muselo nejdřív vylézt oknem na střechu a teprve po několika krocích byly dveře do kabiny. To bylo proto, aby diváci byli izolovaní, kdyby film začal hořet. Film se nedal uhasit vodou.

Promítací stroje se také například musely tehdy napřed roztočit ručně klikou, a pak se teprve mohl zapnout elektromotor. Pod vedením Petráně se naučil Stanislav Šourek základům promítání, takže brzy mohl promítat i sám. Psal se rok 1950 a po nějaké době nastoupil do kina na náměstí do Panského domu, kde už byly nainstalované jiné, modernější promítačky. Vývoj šel kupředu, začaly se promítat barevné filmy, potom i širokoúhlé.

Přišla mnohaletá éra skvělých letních festivalů na rožmitálském stadionu a po vybudování kina ve společenském centru působí jako promítač i v něm.

Za svůj život odpromítal Stanislav Šourek něco kolem třiceti tisíc kilometrů filmu.

František Žán