Kdy se objevují první problémy mezi rodiči a dětmi? Jsou v pubertě více problematičtí chlapci nebo dívky?
Odpověď je hodně složitá. Obecně máme za to, že děti přichází do puberty dříve. Na druhé straně mají také více informací, jsou oběťmi takzvané virtuální reality, která jim podsouvá problémy, které někdy ani necítí a tak, aby se začlenili mezi vrstevníky, řeší věci, které zatím vůbec řešit nemusí. Stačí si jen přečíst některé dívčí časopisy, které jsou určené slečnám 12ti a 13ti letým – jejich problémy se sexem a hlavně údajné zkušenosti mohou otřást i otrlou čtyřicátnicí. V problematickém chování dívek nebo chlapců, není rozdílu.

Jaké projevy pubertálních dětí jsou nejčastější?
Puberta je věčný boj s dětským myšlením a dospělým tělem. V první řadě každý puberťák dlouho a vážně uvažuje nad tím, jak on – génius, se narodil tak nemožným rodičům. Nejčastější konflikty se týkají nekonformního přístupu k životu (na rozdíl od rodičů), puberťák opouští všechny činnosti, které měl dosud rád a oddává se neustálým hovorům na různá témata, čili doma nepracuje, zanedbává koníčky a jen mluví (nebo v současné době hovoří na sociálních sítích), nebo nedělá vůbec nic. Testuje sebe a své okolí, je ochoten v sázce riskovat svůj život, je schopen kvůli začlenění mezi kamarády riskovat věci, které by jinak neudělal (krade, maluje po zdech atd.). Největší problém puberťáka jsme ale my dospělí. Nenaučili jsme jej rozeznávat, co je jasně dobré a co jasně špatné. Naprosto zásadní je určit v rodině základní hodnoty, které nebudou v žádném případě překročitelné.

Lze takovému chování předejít?
Hlavně je potřeba dávat dětem v pubertě jasně najevo, že jsou naše, máme je rádi a hlavně naslouchat jejich problémům, které nemůžeme bagatelizovat. V očích puberťáka rodič neztratí váhu, když přizná, že něco zkazil, neumí nebo něčemu nerozumí. Hlavně je důležité dospívajícímu dítěti neustále připomínat a ukazovat jeho místo v rodině, žádat jej o jeho názor, stanovisko k problému, který se dotýká celé rodiny, využívat jeho znalostí a dovedností ve prospěch rodiny. Všichni dobře víme, že kdo byl zaměstnaný, měl řadu povinností, tak pubertou prošel lépe než ten, kdo se nudil.

Co dělat v případě, že problémy takových rozměrů nastaly? Mají se je rodiče pokusit řešit sami nebo je dobré ihned vyhledat odborníka?
Pokud do této doby dítě nemělo nastavená pravidla chování, v pubertě je již pozdě. Také hyperprotektivní výchova rodičů je velmi problematická. Nevyšlapávat dětem cestu životem. Někdy dobře rozbitý nos na začátku života je lepší než dar v podobě vily nebo drahého automobilu. Nelze již přehlížet takové chování dítěte, které ohrožuje druhé, kdy dítě poškodí někoho v rodině nebo zničí cizí majetek. Jinak nezbývá než připomenout, že čím dříve rodiče vyhledají odborníky, tím lépe a to i v ojedinělém případě.

Jak si poradit s lhaním?
Zjednodušeně: lhaní samo o sobě není nic, s čím bychom se nesetkali. Kdo nikdy nelhal, tak právě nemluví pravdu. Pro vysvětlení stupňování poruch chování platí staré pořekadlo „kdo lže, ten krade a může i zabít". Této věty je potřeba se držet, zejména u pubertálních dětí. Je také potřeba vědět, co lež dítěti přinesla. Pokud lež jednou „prošla" bez povšimnutí dospělých, dítě má tendenci opakovat chování, ze kterého mělo profit. Velmi důrazně bych však nesouhlasila s tvrdým trestem za lež, tím se strachem z trestu lhaní jen posílí.

Jak si máme poradit my rodiče, abychom nepřilévali olej do ohně?
Rodiče si zpočátku ani neuvědomí, že mají dítě přicházející do puberty. Většinou ji spojujeme až s velkými obtížemi ve výchově. Také se trochu období puberty posmíváme, ale ruku na srdce: Kdo neměl pubertu? Trochu toho „bláznění, neposlouchání a revolty" k životu patří. V 15 letech je to dokonce normální. Horší je, když se „puberta" dostaví ve 40 letech otci nebo matce od rodiny. Pubertu nedémonizujme, je to přirozené vývojové období, které probíhá velmi individuálně a pokud rodiče byli dobrými rodiči do puberty, zpravidla i pubertu vlastních dětí přečkají bez větších problémů.

Co dělat v případě, že rodiče nežijí spolu a dítě častěji navštěvuje rodiče, který je benevolentnější k jeho prohřeškům. Snaha zodpovědnějšího rodiče o nápravu nezdárného dítěte se tak stává zcela bezvýznamnou?
Nezáleží na tom, zda rodiče žijí společně či nikoliv. Mnohem významnější je jednotná výchova. Nemyslím si, že je vhodná tzv. kamarádská výchova nebo kamarádský vztah s dítětem. Každý rodič má jisté povinnosti a pravomoci než kamarád – jsou to nesrovnatelné vztahy. Úcta k rodičům s sebou nese i některá tajemství, která by rodiče neměli znát. V souvislosti s otázkou mne však napadá spíše problém vyřizování si účtů nebo trestání druhého rodiče benevolentním přístupem k prohřeškům dětí. Benevolentnější bývají ti rodiče, kteří aktuálně nemají dítě svěřené do své péče – dítě k nim přichází na návštěvu a tak nemají potřebu si tuto návštěvu „kazit výchovou". Bohužel, neuvědomují si, že rodičovství je doživotní role, ať již rodiče žijí ve společné domácnosti nebo nežijí. Tedy vliv na výchovu dítěte mají oba dva a oba jsou zodpovědní za výchovu svého dítěte.

Poraďte prosím, jak přežít toto nepříjemné období našich dospívajících dětí tak, abychom ani my ani naše děti neutrpěli šrámy na těle a duši?
Jen bych znovu zopakovala, že puberta není nic tragického, i když v některých případech jako blížící se konec světa vypadá. Těšme se na to, až skončí – to se stane v okamžiku, kdy dítě dospěje. Kdy to bude? Někdo dospěje rychleji, někomu se to zcela nepodaří po celý život. Mějme trpělivost a nezapomínejme na to, že i my jsme byli v pubertě.

Dagmar Čerňanská