Utekla sem z města, jehož název z pochopitelných důvodů nechtěla zveřejnit. Opustila svůj domov kvůli manželovi, který ji spoustu let psychicky a nakonec i fyzicky týral. V současné době prý sedí za své chování ve vězení, odkud posílal své ženě výhrůžné vzkazy. Ludmila už takový život neunesla. Její příbuzní jí pomohli sehnat v Příbrami bydlení, ale tím se prý ke strachu z každého dne přidaly další starosti se sháněním lékařů. Ludmila G. poskytla Deníku rozhovor.


Co vás přimělo k reakci na článek o týrané ženě?
Velice se mě to dotklo a pocítila jsem potřebu týraným ženám něco vzkázat. Chtěla bych především říct, že útěkem to velké trápení zdaleka nekončí.
Zkusme začít tím, jaké bylo vaše manželství od svatby. Kdy jste poprvé zapochybovala o vztahu s manželem?
Ze začátku bylo naše manželství skvělé. Vdávala jsem se podruhé. Z prvního manželství jsem měla syna. Představovala jsem si, jak ideální mé druhé manželství bude. Bydleli jsme v Praze, potom jsme se přestěhovali. Zpočátku to bylo úplně perfektní. Problémy začaly asi po třech letech, kdy se manžel občas napil.


Myslíte si, že se do té doby přetvařoval?
Myslím, že to bylo těmi starostmi, které se stupňovaly. Manžel odešel do invalidního důchodu a zřejmě ho ubíjela skutečnost, že nemá práci. Nudil se, měl spoustu kamarádů a začal holdovat alkoholu.
Takže úplně změnil chování jen pod vlivem alkoholu?
Ne. I když byl střízlivý, vždycky si našel nějaký důvod, aby bylo všechno špatně. Jednou byl chleba měkký, jindy zas tvrdý, nádobí bylo špatně umyté, potom zase špatné zprávy v televizi… Vždycky si našel hůl. Navíc na mě bezdůvodně žárlil. Oslovoval mě titulem toho nejhrubšího zrna. To se ani nedá vyslovit.


A co děti? Říkala jste, že máte čtyři syny. Zastali se vás?
Většinou u toho nebyli. Také už v jisté době žili samostatně. Když jsem jim volala, řekli, ať zavolám policisty. Několikrát mi manžel vytrhl telefon z ruky a praštil s ním o zem. Naučila jsem se v tom napětí skládat mobil na počkání. Na syny si většinou nedovolil, a když mě bránili, skončilo to rvačkou mezi nimi, to byla hrůza.


Jak vyvrcholily chvíle ponižování, výčitek a nadávek?
Většinou to skončilo tak, že mě zkopal. Několikrát mi držel nůž na krku, škrtil mě, znásilňoval a přitom mě v posteli dusil polštářem. Na ten jeden večer nikdy nezapomenu. Měla jsem řeznou ránu přes prso.


Vzpomínat je pro vás jistě těžké, ale zkuste pokračovat.
Nedávno mě chtěl vyhodit za jízdy z auta, ale nějak si to rozmyslel, nebo co. Zrovna kolem projížděla policie a viděla to. Zastavili ho a za chvíli jsem byla u výslechu. Všechny moje problémy šly ven až tam. Nikdy jsem se nikomu nesvěřovala, jen jednou jeho rodičům. Vždycky se to nějak zamluvilo.

Co bylo dál?
Přišli si nafotit byt, ale nenašli tam známky žádného násilí. Za nějaký čas mě manžel udeřil do tváře před policistou, a to v den, kdy jsem si sháněla bydlení. Vzali ho do vazby. Nakonec po všech soudních jednáních dostal ze tří let vězení málem jen podmínku. Kvůli znásilnění dostal alespoň rok.

Tím to ale neskončilo, že?
Neskončilo. Po svých známých mi vzkazoval výhrůžky, klíče od bytu dal nějakému kamarádovi. Pořád jsem měla strach, že mě někdo sleduje. Nešlo to vydržet. Navštěvovala jsem Bílý kruh bezpečí, Intervenční centrum, psychologa, psychiatra a vypadalo to, že budu ze všeho venku. Musela jsem se přestěhovat, než manžela po roce pustí. Mám tu krásný byt, ale nikoho tu neznám. Nejhorší je shánění lékařů. Neumím si představit, že bych to měla udělat se syny, když chodili do školy.


Líbí se vám v Příbrami? Jak se dnes cítíte? Pomohlo vám přestěhování najít klid?
Našla jsem hezké, klidné místo, ale klid nemám (pláč). Jsem nevyrovnaná a vyhublá. Naštěstí se mi povedlo sehnat zubního lékaře, ještě nemám gynekologa. Chodím na brigádu, něco si přivydělám. Místo toho, aby trpěl ten, kdo ubližoval, trápím se stále jen a jen já. Nakonec zůstávám v cizím městě sama, bez přátel, se spoustou starostí.

Jak dlouho jste s ním žila?
Pětatřicet let.