Náměstí 17. listopadu bylo dlouhé roky spojovačkou mezi námi a babičkou a dědou. Každou neděli odpoledne jsme k nim s maminou chodily na film pro pamětníky. Pokaždé jsme přes náměstí šly domů s plným břichem, sotva jsme kolem kašny funěly. To byl pořád pohárek a ještě něco, odmítnutí bylo naprosto nepřípustné.

Jo, kašna. Tak tam jsem jako malé trdlo celá hupla. Teplo zrovna nebylo. Bydlela jsem kousek od náměstí, tak jsem nestačila ani prochladnout. Je to jen šestadvacet let zpátky, co jsem při bouřce sundala na náměstí boty a šla bosá. No co, pro mě to bylo normální.

Na náměstí byl vždycky supraphon, kam jsme jako školáci chodili pro ty nejnovější elpíčka. Nedávno jsem se docela nasmála, když se moji potomci divili, co je to za velký cédéčka.

Na náměstí byla taky vždycky cukrárna a jednoho dne tam začali prodávat pieroty a colombiny, to byly v mých vzpomínkách první zmzlinové kornouty. Když nás babička výjimečně nepřekrmila, neminuly jsme cukrárnu bez zastavení.

A taky v Kotli nad poštou prodávali takové ty první domácí smažené brambůrky, pro které jsem běhala před příchodem návštěvy.
Je vidět, že i vzpomínky procházejí žaludkem. A nejen to. Je také vidět, že utekla už řada let, které mojí generaci do tváří vepsaly spousty malých i větších vrásek z toho, jak tvoříme budoucí vzpomínky pro naše potomky.

Náměstí je pro mě stále stejné a takzvaná atraktivita mi vůbec neschází. Stačí mi, když se na něm potkají dva staří známí, povídají si a mě je tak nějak dobře při vzpomínce na to, když mě babička poslala přes ulici do mlíkárny pro karlovarské rohlíky, a když takové přátelské povídání na ulici bylo ještě úplně běžné a samozřejmé.