Na otázku, zda byla cesta k získání certifikátu obtížná, křepenická pekařka reagovala s úsměvem: „Pro nás ne, protože náš produkt je skutečně regionální. Chleba děláme ze sedlčanské mouky, žitného kvasu, vody, semínek, kmínu a soli. Nepoužíváme žádné konzervační, barvicí ani kypřící látky. Vyrábíme poctivý kvasový chléb." S úsměvem dodala: „Naším sloganem je: Testováno na lidech."

Jak to všechno začalo?

Alena Kramešová se s domácím pečením chleba setkala již v dětství. A tyto vzpomínky v ní kdesi hluboko zůstaly. Vypráví: „Moje babička bydlela na Valašsku, měla pec, ve které občas zatápěla. Dělala frgály, mazance, vánočky, ale pekla především chleba. Já jí pomáhala. Moc se mi to líbilo a vím, že mi její chleba moc chutnal." Když se přestěhovala do Prahy, kde byla nabídka chlebů veliká, stále vzpomínala na ten babiččin kvasový…

„Občas k nám jezdila paní z Podkrkonoší a vozila nám kvas, ze kterého jsme vyráběli krkonošské kyselo. Přečetla jsem si, že z kvasu jde připravit zdravý chleba bez droždí a jakýchkoliv kypřidel. A my máme rádi poctivé věci a bez chemie," říká s tím, že když se jim narodily děti, byl už k prvním pekařským pokusům jen krůček.

Bochníky sázeli 
do historické pece

Chalupu v Křepenicích zdědili manželé Kramešovi po rodičích. V této vesnici u Sedlčan od roku 2007 nastálo bydlí. Přímo v chalupě mají i pekárničku na domácí chleba. Provozují ji jako svoji hlavní živnost přesně rok. Protože poptávka po ručně tvarovaných bochnících stoupá, v současné době výrobu rozšiřují. Zatím jsou ale Alena a David Kramešovi, kromě jedné brigádnice, jedinými zaměstnanci svojí firmy. Připouští, že s pekařským řemeslem začali experimentovat již před čtrnácti lety v Praze. Nejprve pečení tradičního chleba učila Alena Kramešová svoje známé, později pořádala kurzy i pro neznámé lidi.

Jednou z životních křižovatek pro ni byl televizní pořad Sama doma, kam byla pozvána. „Ve studiu jsem předváděla, jak upéci chleba bez chemie doma. Kameramanům i moderátorům hodně chutnal, ale divili se, proč nemám vlastní pekárnu," vypráví. „Když jsme se přestěhovali do Křepenic, seznámila jsem se s majitelem Krčínovy tvrze Pavlem Chudárkem a jeho životní partnerkou Aničkou. V tvrzi mají pec, která pochází z bůhvíjakého století a vejde se do ní patnáct bochníků. Na ní jsme se učili správně zatopit, což byl docela oříšek. Není divu, že jsme z pícky vytáhli nejprve i několik chlebů černých jako uhel," svěřuje, co předcházelo nápadu mít pekárnu vlastní.

„S chleby z Krčínovy tvrze jsme vyráželi na trhy, ale uvědomili jsme si, že takový výrobek by byl běžně finančně nedostupný. Pokaždé měl navíc trochu jinou chuť," říká, že záhy pochopila, že tudy cesta nevede. Aleně Kramešové se hodily zkušenosti z oboru potravinářství, které získala díky svému zaměstnání v Povltavských mlékárnách. Kontaktovala se s hygieniky, aby věděla, co všechno musí pro povolení výroby podniknout. Trvalo to ale ještě asi tři čtvrtě roku, než získala vše potřebné a mohla oficiálně zahájit výrobu.

Manžel obětoval veterána

Pekařka poznamenává, že první pec pořídili hlavně díky tomu, že manžel prodal svého starého kamaráda tatrovku – veterána. „Tím jsme získali základní kapitál na rozjetí živnosti. Naším prvním obchodem, kam jsme vloni 1. dubna začali chleba dodávat, je Řeznictví Dvořák v Sedlčanech. Nyní Jaromír Dvořák nabízí kvasový chléb každou středu i ve svých prodejnách v Příbrami. Dodáváme i do farmářské prodejny Náš grunt, která je na okraji Václavského náměstí v Příbrami," poznamenává. „Postupně přidáváme a zásobujeme další místa – Neveklov, Benešov, Vrchotovy Janovice, Olbramovice, Bystřici… Chleba přímo v naší pekárně v Křepenicích odebírají místní lidé, ale jezdí si pro něj i ze Sedlčan a okolí. Teplý míváme v podvečer," říká.

Pekaři musí většinou brzy vstávat. U Kramešů to ale neplatí. „Můžeme si pospat. Máme třífázově vedený kvas, zaděláváme kolem osmé hodiny ráno, kynutí těsta neuspěcháváme, dáváme čas přirozenému procesu kvašení. Odpoledne odvažujeme těsto, dáváme ho kynout na ošatky a potom sázíme do pece. První chleby jsou hotové kolem šesté hodiny odpoledne," vysvětluje. „Může se jíst i teplý, nenadýmá – i lidé, kteří mají problém se zažíváním, si jej chválí," podotýká. „Chléb má dlouhou trvanlivost, neplesniví," dodává.

Prorazit na trh nebylo jednoduché

Pekařka, která vystudovala ekonomii, si prý dokázala spočítat, že prorazit na trhu nebude snadné. „Uvědomila jsem si, že lidé už nemají zažitou ani chuť žitného chleba, protože se vyrábí hlavně z pšeničné mouky a obsah žita bývá tak dvě procenta, aby mohli výrobci uvádět, že je pšenično – žitný. Rozhodla jsem se konkurovat kvalitou. Náš poměr je 60 procent žita a 40 procent pšeničné chlebové mouky a bereme ji ze sedlčanského mlýna," říká ke složení. „Máme elektrickou sázecí pec, ale pečeme v ní na speciálním kameni. Kapacita je sto bochníků denně. Sázíme většinou čtyři až pět dnů v týdnu," říká.

K řemeslu má nejblíž nejmladší

„Do budoucna bych ráda dělala kváskové mazance. Pohrávám si s myšlenkou i na housky, ale tento rok chceme především rozšířit provozovnu. Vidíme, že potřebujeme větší prostory," uvažuje pekařka.
Kramešovi věří, že pekařina se v rodině udrží. Ze tří dcer (22, 15 a 7 let) má zatím největší zájem o řemeslo ta nejmladší. „Slibuje, že pečení chleba rozšíří i o kváskovou pizzu. Proč ne?" směje se Alena Kramešová.
Na otázku, zda něčeho v podnikání nelituje, odpovídá: „Jedině toho, že mne to mohlo napadnout možná už o deset nebo patnáct let dřív!"

Marie Břeňová