Kamenická: Musí být vidět, že člověk zpívá rád

Tři nejvýše umístěné kapely, zpěváci a zpěvačky navíc postoupili do krajského kola. Bude se tedy rozhodovat o nejoblíbenějších muzikantech Středočeského kraje. Zastoupení v krajské anketě mají na základě okresních výsledků všechny regiony. Systém hlasování jsme určili stejný, jako v případě okresních kol. Pro konečné pořadí bude nutné získat co nejlepší umístění jak na kuponech otisknutých v denících, tak v internetovém hlasování. Uzávěrka soutěže bude 7. května o půlnoci.

Nyní přinášíme rozhovor s rodilou Příbramačkou a vítězkou dámské kategorie ankety Muzikant roku z Příbramska Dagmar Kamenickou.

Co pro vás tahle cena znamená?
Znamená pro mě hodně. Po odzpívaných pětačtyřiceti letech to je pro mě ocenění Příbramáků a velice si toho vážím.

Získala jste v minulosti už nějaká jiná ocenění?
S dcerou, tatínkem a se sestrou jsme se zúčastnili televizní soutěže Zpívá celá rodina. Myslím, že to bylo asi v roce 1976, a tam jsme zvítězili. Já sama jsem se v roce, snad 1967, zúčastnila celostátní soutěže Hledáme nové talenty, kde jsem se dostala do finále, ale tím to vlastně skončilo, protože jsem nechtěla zpívat profesionálně. Amatérské zpívání mě vlastně celý život hrozně povzbuzovalo, jak v práci tak obecně.

Takže vás hudba nikdy neživila?
Ne. Začala jsem zpívat v šestnácti letech. Zpívala jsem s kapelou muzikantů, kde hrál Pavel Eliáš nebo Mirek Přibyl a pak jsem se dostala do příbramské kapely závodního klubu Permon a s tou jsem vydržela zpívat až do revoluce. Všechno to ale bylo na amatérské bázi, takže po práci, ve volném čase.

Zpívala jste i ve sboru jako malá?
V první třídě jsem chodila do Vepřekova sboru, zpívala v něm totiž i moje maminka, máme to zpívání prostě v rodině.

Co pro vás hudba v životě znamená?
Je pro mě doping. Dá se říci, že je pro mě droga. Nepustilo mě to ani teď, v pokročilém věku. Nechci se se zpíváním rozloučit, ale věnuji se tomu podle svých možností. Dříve jsme hráli třeba čtyřikrát týdně, teď chodím zpívat jednou za týden do kavárny v kulturním domě. Tam si vždycky ráda zazpívám, chodí tam z větší části i stálá klientela. Mám úžasného kolegu a oba to bereme jako zábavu.

Máte kromě hudby ještě nějaké další koníčky?
Kromě hudby ještě miluju sluníčko a moře. Není to sice koníček, ale načerpám tam hodně energie, a je to i důležité pro zdraví.

Kdo patří mezi vaše hudební vzory?
Ráda zpívám ve stylu country, takže pokud jsem měla možnost, nechat si napsat písničku, tak to bylo od Věry Martinové. Velice uznávám Marii Rottrovou, protože od ní jsem zpívala a ještě dnes zpívám také hodně písniček. Z těch mladších mám ráda Lucku Vondráčkovou.

Jaké písně zaznívají na vašich koncertech?
Zpíváme třeba písničky od Nedvědů, Koláře nebo Gotta. Zpíváme to, na co si troufneme. Jde o to, abychom věděli, že to zvládneme dobře a že se to bude lidem líbit. Nemůžeme jít do extrémů, nebudu třeba zpívat Celine Dion, protože jsem kritická a třeba tu bych určitě nezazpívala.

Zkoušíte s kolegou, nebo přijdete a rovnou zpíváte?
Rovnou zpíváme. Když jsem začala zpívat, tak jsme s kapelou zkoušeli, ale dneska si tu písničku poslechnu doma, najdu si text, a i když zpíváme třeba duet, tak prostě přijdeme a zpíváme.

Máte nějaké životní moudro?
Pokud se týká zpěvu, tak musí být vidět, že ten člověk zpívá rád, že písničku jen tak neodzpívá. Jak říká můj kolega, musí se zpívat duší a srdcem, a to je hrozně důležité. Když přijede dcera z ciziny domů, tak si spolu zazpíváme a ta muzika nás prostě všechny spojuje.