Slavné domy: Zlínská vila Tomáše Bati zažila vzestup i pád významného rodu

Ševcovské řemeslo se v rodině Baťů dědilo od nepaměti z generace na generaci. Tradice sahá až do poloviny sedmnáctého století. Když se v roce 1876 Tomáš Baťa narodil, věnoval se výrobě obuvi i jeho otec Antonín. Nezůstal však jen u ševcoviny. Provozoval ještě sušárnu ovoce a sodovkárnu, zkoušel obchodovat s uhlím, prodával cukroví na jarmarcích a poutích. Základy toho, co později nebývale rozvinul ve své firmě, vídal Tomáš odmala právě u svého táty, ať už jde o řemeslnou zručnost, odvahu zkoušet nové technologie, obchodní talent, či osobní nasazení.

Zároveň pochopil, že je třeba vydržet u vybraného oboru podnikání, byť se právě nedaří. Viděl, jak je kontraproduktivní obor měnit, kdykoli se objeví potíže, což přesně jeho otec dělal.

Když si bral o tři roky starší ovdovělou Annu, získal Antonín prostornou a dobře vedenou dílnu. Zatímco ostatní místní obuvníci vyráběli tradiční valašské papuče a holínky pro sedláky, Antonín se jako jeden z prvních pustil do výroby vysokých kožených flokovaných bot namísto šitých. O mnoho let později se podobný průlom, ovšem v mnohem větším měřítku, podařil jeho dětem Anně, Antonínovi a Tomášovi, když na trh uvedli „baťovky“, plátěné boty s koženou podešví a elegantní koženou špičkou.

Vladislav Vančura tvořil slavná díla ve vile na Zbraslavi. I dnes jde o skvost

Po smrti své první ženy se Antonín odstěhoval do Uherského Hradiště, teprve osmiletý Tomáš osiřel. Otcovou vyvolenou se opět stala vdova, tentokrát mnohem mladší Ludmila. Rodina se postupně rozrostla o dalších pět dětí.

Do svých podnikatelských aktivit otec záhy zapojil své dva nejstarší syny. Tomáš se po ukončení měšťanky v rodinné dílně vyučil ševcovině a začal tátovi pomáhat s prodejem na trzích a jarmarcích, které se konaly v různých městech slováckého regionu. Osvědčil v tomto ohledu nesporný talent. Starší syn Antonín měl na starosti provoz dílen, přijímání zásob a expedici výrobků. Jak už to chodí, stále častěji docházelo k názorových střetům mezi konzervativním otcem a syny, dychtícími po změnách v chodu firmy i sortimentu. Patnáctiletý Tomáš kvůli rozepřím dokonce na čas utekl za sestrou Aničkou do Vídně, kde se pokoušel rozjet vlastní obuvnickou dílnu. Neuspěl, a musel se vrátit zpátky na Moravu.

Po pansku už nikdy

V roce 1894, když pomohli tátovi znova úspěšně nastartovat živnost, opustili bratři rodinný podnik. Tomášovi bylo osmnáct a Toníkovi jen o dva roky víc. Otec jim vyplatil dědictví po matce ve výši osmi set zlatých a přidal několik strojů, aby si společně se sestrou Annou mohli otevřít svou vlastní ševcovskou dílnu v domě „U Stuchlíků“ na zlínském náměstí. Pustili se do výroby plstěných valašských papučí. Růžové sny o vedení firmy po pansku, jak později tuhle životní zkoušku nazýval Tomáš Baťa, když mládenci vystrojení v nedělních oblecích zadávali práci domácím dělníkům, rychle vzaly za své. Během roku narostly obří dluhy. Tomáš navíc zůstal sám, protože bratra povolal císař na tři roky do armády.

Pomohl otec, který se za dluh zaručil, ale především Tomášovo odhodlání postavit podnik na nohy. Téměř nespal a vykonával ve firmě nejrůznější práce – od nákupu materiálu, stříhání a řezání kůží přes účetnictví až po prodej hotových výrobků. Když bylo třeba, odnosil pěšky na vlastních zádech potřebný materiál, který přivezl noční vlak do Otrokovic, aby ráno mohli v dílně šít. Vytáhnout firmu z krize pomohla převratná, už zmiňovaná novinka – levné, částečně textilní boty. Díky dostupnosti a šikovné propagaci se plátěnky s koženou podrážkou brzy staly velmi populárními.

Nejkrásnější věže kostelů v ČR: Němí svědci historie s úžasným výhledem

Za rok se Tomášovi krizi podařilo překonat a nastartovat růst. Z Německa přivezl ruční cvikací strojek, který ho prý přivedl na revoluční myšlenku zmechanizovat celou výrobu. S příchodem nového století už opět s bratrem Antonínem po boku uvádí do provozu první tovární budovu u zlínského nádraží, v níž pracuje zhruba sto dvacet zaměstnanců. Výroba utěšeně rostla, Antonín držel otěže pevně v rukou, Tomáš se proto s klidným srdcem mohl vydat na půlroční zkušenou do Spojených států. K zámořské výpravě ho prý inspiroval manžel nevlastní sestry Josefky. Rozhodně nešlo o turistický výlet do centra amerického obuvního průmyslu v městě Lynnu. Důkladný a houževnatý Tomáš se nechal zaměstnat jako dělník, aby mohl dokonale prozkoumat tamní organizaci práce a moderní průmyslové hospodářství.

Zpáteční cestu spojil s návštěvou obuvnických provozů ve Velké Británii a Německu. Do zámoří na zkušenou se vypravil během dalších let ještě několikrát. Moderní tříetážový tovární objekt z červených cihel, který nechal ve Zlíně postavit, našel inspiraci právě v Americe. Napříště budou nové budovy v jeho továrním areálu očíslované, zasazené v pravidelném pravoúhlém rastru a vystavěné z červených pálených cihel na rastrech o rozměrech 6,15 krát 6,15 metru.

Krátce po Tomášově návratu do vlasti zasáhla rodinu smrt otce Antonína. Nevlastní matka bez potřebných prostředků zůstala s dětmi sama. Bratři si své mladší sourozence vzali k sobě do Zlína a postarali se o jejich školní docházku. Další krutou ranou, kterou osud uštědřil mladému podnikateli, byla smrt bratra Toníka, který zemřel svobodný a bezdětný. Tomášův nejbližší druh, na něhož zaměstnanci firmy Baťa vzpomínali jako na společenského člověka se zálibou v divadle, knihách a spolkové činnosti, onemocněl zákeřnou tuberkulózou. Nemoci podlehl po dvouletém boji v roce 1908. Tomáš opět zůstal sám. Výsledkem jeho usilovné práce byla stále rostoucí produkce obuvi, další tovární budovy a stále víc lidí, kteří pracovali pro firmu Baťa.

Kostel na Slovácku se vymyká zažitým představám. Jeho design má hlubší symboliku

Na začátku dvacátého století byl Zlín malé městečko s necelými třemi tisíci obyvatel, které stěží mohlo nabídnout potřebné zázemí stále rostoucímu počtu Baťových zaměstnanců. V roce 1910 proto přišel Tomáš s nebývalou novinkou, když pro své lidi zřídil kuchyni s jídelnou. O dva roky později se pustil do výstavby prvních jednoduchých typizovaných mansardových domků pro své zaměstnance. Do roku 1940 jich bylo vybudováno přes dva tisíce po celém Zlíně.

Nové obytné čtvrti a později celá města s veškerou potřebnou infrastrukturou, školami, obchody či zdravotnictvím stavěl postupně i v zahraničí, kde vznikaly pobočky jeho firmy. Rozšiřoval a zdokonaloval také systém péče o své zaměstnance, který stejně jako firemní kultura, pracovní a obchodní metody dalece předběhl svou dobu a dodnes se používá jako příklad špičkového managementu. 

Domov na Čepkově

Baťovsky praktický přístup se mladému podnikateli osvědčil také při výběru pozemku pro vlastní dům. Hledal levnou parcelu v blízkosti továrního areálu, aby mohl většinu finančních prostředků znovu investovat do výroby. Když objevil vhodné místo v zátopové oblasti, upravil ho, aby parcelu záplavy už neohrožovaly, a zahájil výstavbu svého obydlí. Bylo už na čase – překročil třicítku a začal myslet na založení rodiny i potomky, kteří po něm jednou převezmou firmu. Vybral si dobře. Rozlehlá parcela na Čepkově nabízela výhledy do neporušené přírody nad říčkou Dřevnicí, zároveň měl podnikatel pořád na očích svou továrnu.

Přípravou projektu a jeho realizací pověřil v roce 1907 vizovického stavitele Františka Nováka. Nechtěl nic okázalého, přál si příjemné bydlení ve střízlivém patrovém domě. Ještě před dostavěním, koncem dalšího roku, však Baťa požádal o přepracování a doplnění plánů věhlasného architekta, profesora pražské Akademie výtvarných umění Jana Kotěru, který připravoval projekty jeho továrních budov. Zásahy vile rozhodně prospěly a díky nim si v interiéru podává ruku secese s kubismem.

Na vnitřní výzdobě se podílel pražský malíř František Kysela. Došlo ke zvětšení ústřední dvoupodlažní haly, před hlavním průčelím vznikla terasa. Ve výsledné podobě byl k dispozici prostorný obývací pokoj, knihovna, jídelna, zimní zahrada a Baťova kancelář. Stavba byla dokončena včetně parkových úprav, na nichž se podílel renomovaný pražský zahradní architekt František Thomayer.

Karlův most: Unikát opředený legendami, který Česku závidí celý svět

Když se rozhoupaly svatební zvony, mohl šťastný Tomáš v dubnu roku 1912 přenést svou ženu Marii přes práh nového domova. S mladinkou dcerou významného českého literárního vědce Ferdinanda Menčíka, který působil jako kustod císařské dvorní knihovny, se seznámil na plese vídeňských Čechů. Našli prý v sobě zalíbení hned, byť je dělilo sedmnáct let. A jejich manželství bylo harmonické. Krásné a vlídné Máničce, jak svou budoucí choť Tomáš oslovoval, ještě nebylo devatenáct. Absolventka vídeňského lycea opustila hlavní město tehdejšího mocnářství, aby se svým mužem žila v tehdy provinčním moravském městečku.

Když se v září roku 1914 Baťovým narodil synek Tomáš, zvaný Tomík, stal se právě on středobodem jejich života. Vlídná paní Marie skvěle pečovala o své blízké i domácnost. Muži, synovi i přátelům, kteří chodili k Baťům na čaj o páté, chystala vynikající sladké moučníky. Nadace Tomáše Bati její recepty na domácí čajové pečivo, moučníky a nejrůznější teplé i studené dezerty před časem vydala knižně. Aktivně se také starala o sociální programy pro zaměstnance i společenské dění v podniku.

Milující rodiče svého jediného synka rozhodně nerozmazlovali, do školy chodil stejně jako jeho vrstevníci pěšky. Co na tom, že už před nástupem do první třídy uměl anglicky a německy. V jedenácti letech ho táta poslal do Anglie na gymnaziální přípravku. Cestu přitom musel zvládnout sám. Až do patnácti let pak studoval ve Švýcarsku. Když se vrátil do Zlína, neusadil ho otec v pohodlném křesle někde v kanceláři. Začal navštěvovat Baťovu školu práce, a aby mohl složit obuvnickou tovaryšskou zkoušku, studoval po večerech.

Ještě mu nebylo ani osmnáct, když dostal na starost otevření nové firemní prodejny ve Švýcarsku. Rodinu však opět zasáhl tragický osud. Když se 12. července 1932 zřítilo krátce po startu letadlo, seděl v něm sám Tomáš Baťa. Chtěl se ten den zúčastnit otevření nové výrobny ve švýcarském městečku Möhlin. Nedal na výstrahy technického personálu letiště, který upozorňoval na hustou mlhu. Krátce po vzletu ztratil šéfpilot Jindřich Bouček v mlze orientaci a stroj havaroval. Tomáš Baťa i pilot byli na místě mrtví.

Bratr Jan

Když zakladatel obuvnického impéria v šestapadesáti letech zemřel, jeho firma měla pobočky v šedesáti zemích světa a zaměstnávala přes třicet tisíc lidí. Dávno už se nevěnovala pouze výrobě obuvi, její podnikání zahrnovalo na třicet odvětví, třeba strojírenství, letectví, chemický nebo filmový průmysl.

Aby průmyslový obuvnický kolos mohl fungovat, Baťa rozvíjel řadu dalších oborů, třeba dopravu, obchod, finanční a bankovní služby či pojišťovnictví, které ho podporovaly. Postaral se také o rozkvět Zlína, když od roku 1923 po tři volební období zastával funkci starosty. Počet obyvatel se zdesetinásobil, vznikaly nové obytné čtvrti a promyšlená infrastruktura města, která v mnoha případech slouží dodnes. Ospalé městečko proměnil ve výstavní lokalitu s výškovými budovami, obchodními domy, hotely, filmovými ateliéry, kinem, nemocnicí, výtvarnými salony a školami na světové úrovni.

Zikmundova vila jako vila Tugendhat. Nevstoupí do ní každý, kdo přijde

Mezi nejbližší spolupracovníky velkého šéfa se postupně právem zařadil jeho nevlastní bratr Jan. Vztah to leckdy nebyl jednoduchý, střety připomínaly spory dychtivého mladého Tomáše s konzervativním otcem Antonínem. Není divu, vždyť Tomáše od jeho nevlastního bratra Jana Antonína dělilo dvacet dva let. Jan dokonce několikrát firmu nakrátko opustil, ale vždy se zase vrátil díky podané ruce staršího bratra. „Představte si, náš Jenda, on chce vilu,“ lamentoval Tomáš v inscenaci, kterou před časem nastudovalo Městské divadlo Zlín, když mladší bratr odmítal bydlet v řadovém firemním domku. Vilu si Jan nakonec prosadil, aby v ní mohl žít se ženou Majou a pěti potomky. Podle Tomášovy závěti, která se však po druhé světové válce stala předmětem vleklého rodinného sporu, se jediným majitelem zlínského podniku stal právě Jan Antonín, po jehož boku stáli ředitelé Dominik Čipera a Hugo Vavrečka.

Synu Tomíkovi ještě nebylo osmnáct let. Janovi se dařilo. Pokračoval v expanzi firmy, zvyšoval se odbyt i počty zaměstnanců. Rozšířil výrobu o nové obory, jako byly pneumatiky, letadla, klínové řemeny, gumové zboží, hračky, kola nebo umělá vlákna. Do Zlína pozval přední architekty, včetně Le Corbusiera, založil filmové ateliéry či školu umění. Nadto do roku 1939, kdy stál v čele firmy, podal na stovku patentů, které zjednodušovaly nebo zlepšovaly práci v obuvnictví.

Odchody a návraty

Jan Antonín Baťa byl po obsazení země fašisty v roce 1939 krátce zadržen gestapem, pak se mu podařilo uprchnout s rodinou do zahraničí. Nejdříve pobýval ve Spojených státech, pak začal podnikat v Brazílii. Tomáš Baťa junior dokončil školy v zahraničí, a když začala druhá světová válka, odjel do Kanady. Přihlásil se do armády a bojoval v Asii i Africe. Maminka Marie ho nejprve následovala. Těžkou zkouškou se pro ni stala okupace Československa. Vrátila se zpátky do Zlína, aby podnik uchránila od převzetí Němci. V rodinné vile žila vzpomínkami a nadějí. V čele firmy stáli během válečného období Dominik Čipera a Hugo Vavrečka, řídili baťovské společnosti v kontinentální Evropě. Další společnosti působily na americkém kontinentě, v Africe i Asii.

Po skončení války došlo v zemích střední a jihovýchodní Evropy k rozsáhlému znárodňování, které postihlo i zlínskou obuvnickou firmu. Marie Baťová navždycky opustila zlínskou rodinnou vilu, aby mohla zase žít společně se svým synem, jeho ženou Sonjou a vnoučaty v Kanadě. Dokud jí to zdraví dovolilo, pomáhala Tomášovi s obnovou závodů po celém světě. Zemřela v nedožitých jednašedesáti letech na leukémii.

Přestože za války podporoval uprchlíky, rodiny odbojářů i londýnskou exilovou vládu, Národní soud v Československu Jana Antonína Baťu v roce 1947 označil v nepřítomnosti za zrádce a kolaboranta. Mezi synovcem a strýcem Janem Antonínem vypukl vleklý soudní spor o majetek, který rodině zůstal v západní části Baťova impéria, šlo o desítky továren a množství obchodů. Jan se v roce 1962 nároků vzdal, zůstaly mu jen pobočky v Brazílii a na Haiti, soud tak rozhodl ve prospěch Tomáše.

Most přes řeku Paraná, který nese jméno Jana Antonína Bati, byl slavnostně otevřen 23. srpna 1965, v den, kdy těžce nemocný podnikatel a vizionář zemřel. Tomáš Baťa pokračoval v díle svého otce, od roku 1948 do osmdesátých let řídil z kanadského Toronta firmu Bata Shoe Organization s více než stovkou závodů v desítkách zemí. Poté přesunul výrobu do Asie. Světové sídlo firmy je dnes ve švýcarském Lausanne.

Unikátní stavby Česka: O cenu za architekturu bojují včelín, pumpa i katedrála

Po sametové revoluci obnovil podnikání firmy v Československu, když v rámci velké privatizace zakoupil síť prodejen a zřídil společnost se sídlem ve Zlíně. V restituci získal nazpátek také rodinnou vilu na Čepkově, která byla po odchodu Marie Baťové do zahraničí znárodněna a přebudována na Dům pionýrů. Není těžké si představit, v jakém neutěšeném stavu se objekt na začátku devadesátých let nacházel. V roce 1997 zahájil Tomáš Baťa velkorysou rekonstrukci, která si vyžádala investici zhruba 32 milionů korun. Dveře vily, která se stala sídlem Nadace Tomáše Bati, se už o rok později otevřely návštěvníkům. V roce 2007 se dočkali satisfakce potomci Jana Antonína Bati, když soud rozhodl, že byl nevinný a nikdy neměl být odsouzen.

„Můj strýc byl statečný vlastenec, který podporoval československou exilovou vládu, protifašistický odboj a nikdy se, stejně jako žádný člen rodiny, nezpronevěřil zásadám poctivého a statečného Čecha,“ komentoval verdikt soudu Tomáš Baťa, který elán a optimismus neztratil do konce svého dlouhého života. Přání dožít se baťovských devítek, kterými jsou zakončeny cenovky obuvi, tedy devadesáti devíti let, se mu nesplnilo. Zemřel v požehnaných devadesáti čtyřech letech.

Jeho čtyři děti i vnoučata se ke Zlínu pořád hlásí. Vnučka zakladatele obuvnického impéria Rosemarie Bata Blyth je předsedkyní správní rady Nadace Tomáše Bati. Stejně tak mají blízko k moravskému městu také potomci Jana Antonína. V březnu letošního roku, když byla v Otrokovicích před Společenským domem slavnostně odhalena jeho socha, se dostavily jeho vnučka a pravnučka žijící v Brazílii – paní Dolores Ljiljana Bata Arambasic a Guiomar Augusta de Fatima Bata Alves Costa.