Vladislav Vančura tvořil slavná díla ve vile na Zbraslavi. I dnes jde o skvost

Černobílou fotku plešatého pána si leckdo vybaví ještě ze školních učebnic. Zastrčenou někde v knihovně prarodičů byste zřejmě objevili milou dětskou knížku Kubula a Kuba Kubikula. Vaše děti tenhle zimní pohádkový příběh z časů ušatých čepic o medvědáři, nezbedném mlsném méďovi a strašidlu Barbuchovi znají z animovaného televizního seriálu vysílaného jako Večerníček. Spisovatel napsal pohádkový příběh pro svou dcerku Alenku.

Rozhodně stojí za to knížku vytáhnout z prachu zapomnění a zalistovat v ní. S překvapením zjistíte, jak lehounce, obratně a roztomile si dokázal Vladislav Vančura pohrávat se slovy. Dostanete chuť si přečíst i některou z jeho prozaických prací, určených dospělému publiku, a se stejným potěšením se ponoříte se do jejich zvláštního, archaicky poetického jazyka.

Dlouhá školní léta

Cesta k literární dráze rozhodně nebyla přímá. Vladislav vystudoval medicínu a svou ordinaci na Zbraslavi míval plnou pacientů. K psaní na „plný úvazek“ ho prý přivedla žena Ludmila. Každý příběh ale musí mít začátek.

Vytoužený synek se narodil manželům Vančurovým v roce 1891 a v rodině, která dodržovala přísné protestantské tradice, vyrůstala ještě čtyři děvčata. Otec Václav Vojtěch Vančura zastával místo hospodářského správce v cukrovaru nedaleko slezské Opavy. Během prvních šesti let života budoucího významného literáta se rodina často stěhovala, žili v Tovačově, Praze, Močovicích u Čáslavi či Libici nad Cidlinou.

Vlasta Burian si užíval luxusu na pražské Hanspaulce. Jeho kuchyň byla skvostem

Když se konečně usadili v městysu Davle poblíž Prahy, všichni si oddechli. Strávili tam pak skoro dvacet klidných let. Idylické dětství tak mohl společně se sestrami Vladislav prožít u soutoků Vltavy a Sázavy, ve společnosti psích kamarádů a knížek. Maminka musela vést velkou domácnost pevnou rukou, budoucí slavný literát měl tak prý blíž k citlivějšímu otci. Pravdou zároveň je, že rodičům bystrý, ale uzavřený a samotářský synek nadělal spoustu starostí – především se školní docházkou. První tři roky navštěvoval místní malotřídku, pak ho rodina vzdělávala soukromě.

Nápad, aby bydlel spolu se staršími sestrami v pražském podnájmu, aby mohl chodit na vyhlášené Malostranské gymnázium, byl možná dobrý, ale chlapci se stýskalo po klidu domova, rušný městský život mu nebyl blízký a školním povinnostem se vyhýbal, jak to šlo. Po letech prý na tuhle etapu dospívání vzpomínal s trpkostí a smutkem.

Když nejstarší sestra Marie, jakožto absolventka Ženského výrobního spolku, který v roce 1871 založily spisovatelky Karolina Světlá a Eliška Krásnohorská, dostala práci v Benešově, čekalo stěhování a nástup do nové školy i bratra Vladislava. V tercii benešovského gymnázia sice našel celoživotního kamaráda a také budoucího spisovatele Karla Nového, ale rakousko-uherský školní řád a pravidla mu stejně k srdci nepřirostly a ve kvartě vyústily ve vyloučení.

Vladislav už nechtěl, aby ho živila sestra se švagrem, a zkoušel se postavit na vlastní nohy. S kamarádem Karlem Novým si našel levný podnájem a hledal živobytí, kde se dalo. Zkoušel pracovat v pražské Grafické unii, dělal příručího v knihkupectví. Tvrdohlavý mladík, který se za žádnou cenu už nechtěl vrátit do školy, aby složil maturitu, začal poprvé uveřejňovat v novinách fejetony a básničky. Pokoušel se sice o přijetí na Akademii výtvarných umění, která maturitu nevyžadovala, leč neuspěl.

Zpátky do lavic

Zcela jiným směrem obrátila Vladislavův život nemoc maminky. Vrátil se k rodičům do Davle a dokončil středoškolská studia tam, kde začínal – maturitou na Malostranském gymnáziu v roce 1915. Bylo mu dvacet čtyři let. V té době zuřila první světová válka, mladí muži ve stejném věku jako Vladislav umírali v zákopech, když museli bojovat za nemilované Rakousko-Uhersko. Není divu, že se Vančura ze všech sil snažil odvodu vyhnout. A podařilo se mu to, když několik týdnů před povinnou lékařskou prohlídkou ze všech sil kouřil a skoro nic nejedl. O strašlivě hubeného, pokašlávajícího vojáčka naštěstí armáda císaře pána nestála.

Díky úspěšně složené maturitní zkoušce se Vladislavovi otevřely dveře k vysokoškolskému studiu. První, pragmatickou volbou se stala Právnická fakulta staroslavné Univerzity Karlovy. Mladý muž doufal, že bude moci studium spojit s úřednickou prací v Zemědělské radě. Strohý svět paragrafů však opustil už po prvním semestru, aby se dal zapsat na Lékařskou fakultu. Teď už se studiu věnoval s plným nasazením a úspěšně ho završil v roce 1921.

Vila bratří Čapků: uvnitř měli své křeslo či sklenici Masaryk i Peroutka

Motivovala ho možná také půvabná spolužačka Ludmila Tuhá. Do manželství vstoupil mladý pár jen několik měsíců po promoci. Plán byl jasný – společná doktorská praxe na Zbraslavi. Nevadilo jim, že nemají prostředky na pronájem vlastní ordinace, za svými pacienty chodili do širokého okolí po svých.

První bydlení bylo sice skromné, ale Vladislav se vrátil do kraje, který miloval. Zase byla blízko řeka, příroda a vlastní pejsek. Před světem a jeho problémy se však rozhodně neuzavíral. Ještě před završením studia medicíny se stal zakládajícím členem a prvním předsedou Uměleckého svazu Devětsil, založeného v roce 1920.

Mezi stejně levicově orientované členy patřil třeba Jaroslav Seifert, Karel Teige, Adolf Hoffmeister, Jindřich Štyrský, Toyen nebo Jindřich Honzl, stejně jako řada herců či hudebníků. Součástí spolku s vlastní uměleckou správou se od října 1925 do roku 1927 dokonce stalo Osvobozené divadlo režiséra Jiřího Frejky. O rok později vstoupil Vladislav Vančura do komunistické strany, z níž byl o osm let později spolu s dalšími šesti literáty vyloučen, protože kritizoval Klementa Gottwalda.

Lékařská praxe byl jistě náročná, přesto si mladý doktor dokázal najít čas pro psaní příspěvků do různých časopisů. Zajímavé je, že zprvu se hodně věnoval výtvarné kritice. První literární díla Amazonský proud a Dlouhý, Široký a Bystrozraký už vznikala v malém bytě, který si s manželkou koupili. Do dvou pokojíků vtěsnali malou ordinaci s čekárnou, sami obývali společně s maličkou dcerkou Alenkou třetí místnost.

Vančura tu měl k dispozici stolek s malou petrolejovou lampou. Za první významnější prózu lze považovat román Pekař Jan Marhoul, který vyšel v roce 1924. Vladislav se prý inspiroval osudem laskavého tatínka svého přítele Karla Nového. Ve stejném roce se mu podařilo na Zbraslavi získat pozemek. O projekt budoucího domu pro svou rodinu požádal přítele, architekta Jaromíra Krejcara.

Hold funkcionalismu

Investor společně s architektem míní, a když stavební úřad zlobí a zlobí, stavební firma změní projekt. Tak by se daly s opravdu notně velkým zjednodušením popsat peripetie, které provázely budování vily Vladislava Vančury. Přitom zprvu všechno vypadalo báječně. Jaromír Krejcar do projektu vložil všechny své sny o moderním bydlení. Vymyslel protáhlý funkcionalistický objekt s plochou střechou a pásovými okny, jimiž se interiér mohl otevřít do zahrady a do údolí Vltavy. Základem se stala železobetonová konstrukce, otevřený vnitřní prostor a tenká bílá slupka.

Do přízemí architekt umístil dva vchody, jeden do ordinace, druhý do skleněné haly spojené se zimní zahradou, z níž vedlo schodiště do bytu v prvním patře. O spojení s ordinací se staraly točité schody, vedoucí až do pracovny ve druhém patře a zároveň spojující byt se střešní terasou. Na přání Vančurových byla pracovna s knihovnou „zcela isolována“. Balkon se táhl po celé délce vily, přízemní i střešní terasa nabízely prostor k venkovnímu posezení, vnitřní lehké korkové příčky zase snadnou dispoziční proměnu.

Vila Lídy Baarové vypadá jako loď. Opravdovým domovem se ale pro ni nestala

Z dnešního pohledu elegantní a funkční řešení, pro zbraslavský stavební úřad však na začátku dvacátých let minulého století příliš radikální projekt. Architekt Krejcar návrh přepracoval, ale ani zjednodušená varianta úředníky nepotěšila. Když dny, měsíce a roky utíkaly a povolení nepřicházelo, do projektu se vložil Václav Vejvoda, majitel stavební firmy, která měla provádět realizaci. Provedl úpravy, jimiž pokazil původní proporce a detaily. Investor i architekt nad výsledkem jen pokrčili rameny, protože se konečně po třech letech půtek s úřady dočkali schválení projektu. Sluší se však připomenout, že navzdory necitlivým úpravám vznikl výjimečný objekt. Vila byla postavena mezi lety 1927–1929 a Vančura si musel vypomoci úvěrem.

Než se mohl s rodinou do prostorné vily nastěhovat, rozhodně nezahálel. V rámci společné lékařské praxe se ženou Ludmilou se staral také o závodní ambulanci papírny ve Vraném. Ve stísněném pokojíku malého bytu vznikl román Pole orná a válečná inspirovaný první světovou válkou, v němž poprvé začal experimentovat s českým jazykem. Opravdový věhlas mu však přinesla humoristická novela Rozmarné léto, která vyšla v roce 1926. Inspiraci k historce o třech starších pánech, kteří se snaží získat srdce krásné asistentky kouzelníka Arnoštka, prý našel na blízké zbraslavské plovárně. A díky skvělému Rudolfovi Hrušínskému zná hlášku „tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“ z filmového zpracování snad každý.

Pole orná a válečná

Když se Vančurovi konečně nastěhovali do své vily, padlo definitivní rozhodnutí. Léčit bude Ludmila a Vladislav jen psát. Od roku 1929 tak začala vycházet každým rokem jeho nová kniha.

Činorodý Vančura se sice vzdal bílého pláště, ale i v době své největší spisovatelské slávy ve třicátých letech minulého století pracoval v nakladatelství Družstevní práce. Stále také přispíval do různých periodik, jako Kmen, Rudé právo, České slovo, Nebojsa či Červen. Zasloužený věhlas získal baladický příběh ze středověku – Marketa Lazarová, který vyšel v roce 1931. Archaické slovní obraty dokonale rámují osudy dvou loupežnických rodů, Kozlíků a Lazarů. Fenomenální vizuální podobu se skvělými hereckými výkony, především Josefa Kemra v roli Kozlíka, dostala kniha díky filmu režiséra Františka Vláčila.

Sám spisovatel byl velkým milovníkem stříbrného plátna, podle vzpomínek jeho ženy dopřál si návštěvu kina, kde hráli jeho oblíbený snímek, třeba třikrát po sobě. Jeho pokusy o filmové scénáře či dokonce režijní spolupráce však oproti knihám velký ohlas nesklidily, ať už šlo o film Před maturitou, nebo Na sluneční straně. Neuspěl ani film Marijka nevěrnice, který natočil s přítelem s Karlem Novým a Ivanem Olbrachtem a hudbou Bohuslava Martinů. Vančurovy knihy si však filmaři velice oblíbili.

Především v šedesátých letech minulého století i později vznikly zdařilé adaptace. Kromě Markety Lazarové či Rozmarného léta také třeba Luk královny Dorotky, Konec starých časů nebo z nedávné doby Útěk do Budína. Jméno Vladislava Vančury lze najít i pod divadelními inscenacemi, jako bylo Jezero Ukerewe, Josefína nebo Alchymista. Na konci třicátých let začal spisovatel pracovat na Obrazech z dějin národa českého. Stihl dokončit jen první dva svazky. Osudným se Vančurovi stal atentát na říšského protektora Heydricha.

Kdysi tam hospodařil předek herečky Maciuchové. Luční mlýn opravují nadšenci

Brzkého rána 12. května 1942 byl zatčen a první červnový den popraven na Kobyliské střelnici. V době německé okupace se sice stal členem ilegálního Národně revolučního výboru inteligence, ale mnozí historikové jsou přesvědčeni, že hlavním důvodem pro likvidaci byla jeho proslulost. Smrt uznávaného literáta v české společnosti vyvolala strach, že si nikdo nemůže být jistý svým životem, a přesně to si nacisté přáli. Vančurově statečné ženě se naštěstí podařilo zachránit před gestapem většinu spisovatelových rukopisů.

O společném životě vydala Ludmila Vančurová knihu Dvacet šest krásných let. Dceru Alenu před totálním nasazením zachránila filmová studia, když ji naoko zaměstnala jako herečku. Krátce byla provdána za filmového režiséra Bořivoje Zemana. Po svém tátovi zdědila nejen půvabnou vilu, ale také literární talent. Je autorkou povídkové knihy Deset z první řady, dívčího románu Káťa, Katrin, Katynka nebo detektivky Program na neděli.

Většinu svého života prožila v redakcích, ať už šlo třeba o časopis Květy, nakladatelství Československý spisovatel či Albatros. S druhým mužem, architektem Jindřichem Santarem, zůstali věrni Zbraslavi, stejně jako jejich potomci. Alena zemřela na leukémii v roce 1967 a zanechala po sobě dva syny ve školním věku. Slavného spisovatele připomíná socha umístěná při vstupu do zahrady a rovněž ulice, v níž vila stojí, nese Vančurovo jméno.