Kliknutím zvětšíteZřejmě nás ohrožují dezinformace. Hrozba je tak vážná, že předseda vlády zřídil post vládního zmocněnce „pro oblast médií a dezinformací“ a v březnu přišel zákaz činnosti webů označených jako „dezinformační“. Ustavení zmocněnce proběhlo téměř bez zájmu médií, zákaz vzbudil vlažnou pozornost opírající se hlavně o to, že vláda nechtěla vysvětlit, kdo vlastně vypnutí webů nařídil a proč ho provedl soukromý subjekt. Víme ale, že seznam „dezinformačních“ webů sestavilo Vojenské zpravodajství, tedy tajná služba Armády ČR.
Jan Jirák
je mediální odborník
Ďábel se skrývá v detailu, říkají Angličané, a detailem je slůvko „dezinformace“. Kdyby vláda prohlásila, že považuje weby vykazující proruské postoje či pracující se smyšlenými a prorusky vyznívajícími sděleními za bezpečnostní riziko, a proto jejich činnost omezí, asi by to hodně lidí přijalo (agentura STEM v květnu zveřejnila výsledky výzkumu, z nichž vyplývá, že tři čtvrtiny res- pondentů považují činnost těchto webů za rizikovou).
Spíše dezinterpretace
Slovo „dezinformace“ označuje lež, tedy sdělení, v němž někdo vědomě použije věcně nesprávnou informaci s cílem dosáhnout tímto klamem pro sebe žádoucího účinku. Věcně nesprávné informace se dají s trochou námahy odhalit. Takové činnosti se říká „fact-checking“, česky „ověřování faktů“. Celá řada organizací tuhle službu poskytuje, v redakcích jsou na tuto práci specialisté…
Jenže v našem prostředí nejde vždy o lživá fakta, tady se slovo „dezinformace“ používá a chápe volněji. Podstatou často není vědomě podsunutá věcná nesprávnost, ale odlišný výklad událostí, tedy prezentace jiného názoru. Je-li takový názor podložený fakty a argumenty, jde o interpretaci (třebas odlišnou od většinové). Je-li výklad klamavý, jde o „dezinterpretaci“, tedy zařazení nějaké skutečnosti (třeba i věcně správné) do kontextu, který je zavádějící a sugeruje pro autora výhodnou představu o tom, co se děje či dělo.
Zpravodajství o rusko- -ukrajinském konfliktu lze využít jako učebnici dezinterpretací. Asi nikdo nepochybuje o tom, že obě válčící strany se snaží ovlivňovat veřejné mínění ve svůj prospěch. Rusko se obrací především na své občany, protože jejich loajalitu pro svou kořistnickou agresi potřebuje, Ukrajina se soustřeďuje na světovou (hlavně evropskou) veřejnost. Česká média pracují především s informacemi a obrazovými materiály z Ukrajiny, a tak nám nabízejí vcelku spolehlivý obraz (dez)interpretace, kterou předvádí ukrajinská strana. Namátkou: v této válce už dlouho nejsou v nabízených záběrech mrtví Rusové, jen Ukrajinci. Mrtvý nepřítel by mohl vzbudit soucit (byl to sice agresor, ale koneckonců, mladý člověk…), tak ho nebudeme ukazovat.
Válečná cenzura
Válečný střet je tak najednou (dez)interpretován jako jednostranné utrpení (přitom zprávy o vojenských úspěších ukrajinských bojovníků vypovídají o krvavých ztrátách na ruské straně). Což vede k zásadní otázce: Co znamenalo zastavení zmíněných webů a co bude dělat zmocněnec pro dezinformace? U webů je to jasné: byly nositeli nevhodných postojů (tedy z hlediska státu dezinterpretací), a tak bylo nutné je umlčet. U zmocněnce nevím, ale jedno vysvětlení se docela nabízí. Stát se nadechl k zásadní kontrole veřejně prezentovaných názorů prováděné pod taktovkou tajných služeb. Ale tomu se běžně říká cenzura, ne boj s dezinformacemi…
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
31
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
