Jako by omikron napadl nejprve mozek. Jakkoli je to prý mírnější vir, ještě nikdy nelétalo prostorem tolik protichůdných vyjádření. Kdo se v tom má vyznat? A co se s tím dá dělat?

Jen považme: Jeden se dušuje, že třetí dávka je k ničemu. Další jej peskují, že vědecky i lidsky chybuje. A že naopak, očkujme se, očkujme. A nejsou to žádní hejhulové, nýbrž esa v oboru.

Martin Komárek.
Gayové, dort a sex na fakultě

Pak tu máme zkrácenou karanténu. Jenže někde ani za pět dnů nedostanu výsledky PCR testu. Takže se dovím, že jsem pozitivní, až když budu negativní. A kdo mi nařídí karanténu, když je jasné, že hygienici nebudou schopni sledovat podezřelé kontakty? O tom, že se mám zavřít, se dovím třeba čtrnáct dnů potom, kdy jsem někoho „nebezpečného“ potkal.

A pak jsou tu ti nemocní, kteří si budou hrát na to, že nemohou nikoho nakazit, neboť jsou v práci potřeba. Všechny tyto paradoxy by byly hororové, kdybychom nevěřili, že omikron je vážně lehčí. A máme dobrou naději, že je. Vláda by však na to neměla hledět. Musí vzít rozum do hrsti, i když je to těžké, a připravit se na nejhorší scénář. Od toho má odpovědnost.