Stanislav Polčák, europoslanec za Starosty, nedostane svých sedm či osm milionů. Před nedávnem jeho kolega Jan Farský musel odjet na stipendium do Ameriky, aniž by podržel poslanecký mandát. Oba navíc ztratili pověst vzorných skautíků STANu a lidé na ně koukají jako na nenažrance. Právem?

Kateřina Perknerová
Babiš k soudu, Pavel na Hrad

Pohleďme na to z druhé strany. Polčák skutečně dopomohl obcím poškozeným výbuchem ve Vrběticích. Dostaly stovky milionů. Sami starostové obcí dosvědčují, že jim byl platný. Je advokát, je. A tak si řekl o nepatrné palmáre. A Jan Farský? Práci řadového poslance by vážně mohl dělat z amerického „home officu“. Jen by musel přiletět na důležitá hlasování.

Tohle přeci není čirá korupce. Oba muži se rozhodli spojit užitečnou politickou práci s něčím příjemným. A nebyli v tom sami. Někteří čeští europoslanci například létali do Bruselu v ekonomické třídě. A nárokovali si náhradu za „bussiness.“ Parlamentní výbory občas vypravují delegace do Bhútánu nebo do Peru na incké památky. Není to jen zdejší svéráz. Evropský parlament zažil superskandál: poslanci houfně zapisovali ráno účast, odešli hrát tenis a nárokovali diety v přepočtu za tisíce korun denně.

Kateřina Perknerová
Politici vyložili karty na stůl

Na politika číhá na každém kroku pokušení, aby svůj význam spojil s ekonomickým prospěchem. Jenže tady platí obráceně „quod licet bovi, non licet Jovi“. Čili: co je povoleno volovi, není povoleno bohovi. Zatímco lecjaký fiškus z nižších pater si přijde na své a ještě je oslavován, politik, přichycený při přilepšování, strádá. Samozřejmě je to správné. Kdo se dal na službu lidu, má sloužit a ne hledět na peníze.

Radost z dobrých konců však kazí toto pomyšlení: ti nejpráskanější politici si dokážou přivydělat, aniž se na to přijde. A chudáci skautíci, chycení při činu, se stydí.