Haj, husičky, haj! Vladimír Rogl vzpomíná na plesy i "prdelatou Martu"

27. 1. 2022

autor externí

Nastává masopust a s jeho příchodem začíná i plesová sezóna. A to nejen v zavedených předních a prestižních sálech velkoměst, kde se tancechtivým zatočí hlava už z pouhé výše vstupného, ale i v obcích podstatně menších. První roky po plyšáku se zdálo, že unifikované škatule kulturních domů zůstanou nevyužity, protože mnoho lidí mělo „blbou náladu“ a tancovat se jim příliš nechtělo. Jako občan dříve narozený si ale pamatuji, že obdobná situace se odehrávala na vesnicích počátkem padesátých let minulého století, protože masopust v prvních letech po „vítězném“ únoru nebyl na mnoha vesnicích příliš veselý. Přesto si na tehdejší plesovou sezónu rád vzpomínám – možná proto, že nám bylo krásných osmnáct let a líbila se nám všechna děvčata.

Ilustrační foto | Foto: archiv Deníku

Počátkem roku 1954 bylo teprve pár měsíců po měnové reformě z předchozího pozdního jara, kdy každý občan dostal do začátku závratnou částku ve výši šedesáti nových korun a místní rozvojová Jé-zét-dé ještě nestačila vyplatit zálohy na beztak hubené jednotky. Přesto bývalo na tancovačkách - pořádaných místními hasiči či Sokolem operativně přejmenovaným na SK Rudý Říjen - narváno.

Milosrdný alkohol a sousedské klábosení při muzice dokázaly alespoň na chvíli zahnat zlé sny o zakládání kolchozů – vlastně družstev, násilném zabírání gruntů, vyhánění sedláků z rodných statků i jejich žalářování. Podivná doba však přála i tvorbě nové lidové poezie a tak jestliže si bývalí národní socialisté dávali po půlnoci zahrát "Červený, bílý, to se mi líbí… ", zanotovali si i rozkulačovaní sedláci starou lidovou s poněkud upraveným textem: "Co sedláci, co děláte, koně máte a neoráte?" A sami si hned odpovídali: "Koně jsem dal do kolchozu, nechal jsem si jenom kozu".

Na kraji vesnice v blíže neurčeném regionu, který je odříznutý od světa nedostatkem spojů, chátrá zarostlá vila.

Prázdno. Sladký život ve vile pokryl prach. Zbyly staré fotky, nábytek i hračky

Příběh rohatého zvířete však zdaleka nekončil, protože nejen soudruzi, ale i koza byla pokrokového smýšlení a naléhavě se domáhala vstoupit do družstevního kolektivu: "Mé-é-é-é, já chci taky do je-zé-dé". Záhy se z ní pak stala údernička, která nadojila konev mlíčka pro pracující ve městech. O tom, zda vstoupila do strany, se už v písni nezpívalo. Vděčným tématem však na zábavách bývala i manželka prvního dělnického prezidenta, kterého sice už stačilo ve funkci vystřídat „ušaté torpédo“ (který dva dny před zmíněnou měnovou reformou tvrdil, že žádná nebude), ale o prudké inteligenci bývalé "první dámy" se dosud vyprávěly celé legendy.

Však také na její počest a na plnou pusu zpíval celý sál: "Haj, husičky haj, přes zelený háj, máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou." Při jedné z dalších slok "Haj, husičky, háj, dal nám Kléma ráj, Zápotocký samou dřinu, Jankovcová margarínu" už většinou upadal do mdlob předseda MNV, spolu s předsedy stranického i akčního výboru, včetně předsedy rozvojového JZD, aby nemuseli u případného soudu svědčit, protože celá dědina se přece jen zavřít nedala. Nemohli proto pak už slyšet, jak svazáci z kulturní úderky místního ČSM- znalí samospasitelné ruštiny - zanotovali častušku o jedné sovětské delegaci, která přijela z družebního kolchozu: "Prijechali Astrachánci, mnógo vódky vypili, vsje děvočky pojebali, do pijána nablili."

Autor: Vladimír Rogl

Děkujeme za příspěvek!