Od páté třídy jsme už dojížděli do Základní školy v Jaroměřicích. V den svátku žen jsme hned po ránu vyrazili do místního zahradnictví pana Trbuška, kde jsme vybírali dárek z nádherně rozkvetlých bramboříků, hyacintů a dalších hrnkových květin, které měl známý jaroměřický zahradník připravené. Jenže jako na potvoru ten den byl po ránu takový mráz, že než jsme kytku donesli do školy a posléze domů, tak nám postupně uvadla.


No jo, ale dnes má přednost výše avizovaný svátek zamilovaných, který navíc téměř bratrsky doprovází mimořádný komerční i masmediální zájem. Ale co já s tím? Zvláště pak, když i na mě jaksi dolehla ona „valentýnománie“, šířená všemi možnými kanály a útočící na moji slabou a nebohou mysl.

Zamyslel jsem se a dospěl jsem k závěru, že bych mohl udělat radost alespoň své pětileté pražské vnučce Lucii, která ovšem o nějakém svátku zamilovaných nemá ještě vůbec potuchy. V podvečer uvedeného dne jsem jí zavolal. Slavnostním hlasem jí špitám do sluchátka: „Lucinko, zítra Tě vyzvednu ve školce „po o“, což je pro Tebe vždy doslova malý a vysněný svátek a příjemný naturální bonus. Můj příhovor ale pokračoval dál. „Zajdeme spolu do cukrárny u metra v Butovicích a potom si doma můžeme ještě zatančit.“ Ani jsem svoje „milostné“ pozvání nestačil doříci, skočila mně do řeči a povídá: „Zítra jdu hned po školce s mamkou na logopedii, takže do cukrárny nemůžu. A ve školce v tanečním kroužku tancuji se Šimonem a ty bys mě, dědo, jenom spletl!“

No a měl jsem hnedle po Valentýnovi. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že se s Luci máme velmi rádi. Vždyť je to moje jediná vnučka a vypadá to, že při tomto počtu zůstane i nadále.

Autor: Pavel Kyselák