V následujícím komentáři Tomáš Mosler vychází z výroků vedení města a z rozhodnutí soudů a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS).

Zastupitelstvo se v minulosti usneslo, že finální rozhodnutí o ještě přijatelné ceně (případně o tom, že nevybírá žádného dodavatele) učiní až dodatečně, na základě předložených nabídek. Předpokládaná hodnota zakázky (rekonstrukce) dle dříve schválených podkladů činí 405 milionů korun, platné rozpočtové materiály města počítají s náklady až 440 milionů korun.

Dejme tomu, že určitý účastník soutěže nabídne třeba 400 milionů nebo 420 milionů korun a jeho nabídka bude předběžně hodnoticí komisí vybrána jako nejvhodnější. Jedna ze dvou možností v takové situaci je, že zastupitelstvo řekne „to je příliš drahé“.

Příbramský krytý bazén.

Město v únoru uvedlo, že odmítnutí zastupitelstva by představovalo důvod hodný zvláštního zřetele, uvedený v zákoně jako důvod pro oprávněné zrušení zadávacího řízení. Jenže s možností uplatnění tohoto ustanovení to v daném případě není tak jednoznačné a přípustnost jeho využití je ÚOHS i soudy vykládána značně přísně.

Otázka pak zní, nechá si uvedený účastník soutěže líbit situaci, kdy dodržel určitou městem deklarovanou cenovou úroveň, ale přesto byl odmítnut? Nemůže se stát, že kromě povinnosti postavit „nechtěně drahý“ aquapark bude město ještě platit právní výlohy? Nemělo by zastupitelstvo postupovat obezřetněji a posvětit přijatelný (politicky průchodný) cenový limit už předem?

S tím souvisí druhý problém: Vedení města odkazováním na 'dodatečné' schválení nebo zamítnutí naznačuje, že zatím se vlastně nic neděje. Jaksi v duchu 'ať si dodavatelé podají nabídky, jejich riziko'. Ovšem vzhledem k liteře zákona i k rozhodnutím ÚOHS nemusí být takový postup automaticky legitimní. ÚOHS i soudy se opakovaně odmítavě vyjádřily k možnosti zadávacího řízení takzvaně 'na zkoušku'.

Proto lze vyslovit pochybnost, zda se odkazování na toto 'dodatečné ne' nemůže ve výsledku ukázat jen jako planá naděje. Může se stát, že ti zastupitelé (a občané), kteří nesouhlasí s rekonstrukcí za příliš vysokou cenu, budou následně navzdory příslibům o možnosti finálního rozhodnutí postaveni před hotovou věc.

Uvažme hypotetickou situaci: „Ano, 420 milionů je hodně, ale musíme to schválit, jinak budeme mít problémy s ÚOHS, následně stejně budeme muset zakázku dle příslušné nabídky realizovat a ještě navíc utratíme mnoho peněz na právním zastupování.“ Jakkoli chápu, že s aquaparkem je třeba něco udělat, této situace bych se nechtěl dočkat.

Příbramský krytý bazén.

Z logiky věci i z vyjádření ÚOHS a soudů vyplývá, že libovolné zadávací řízení by se mělo zahajovat už s tím vědomím a úmyslem, že potenciální nabídka od nejvhodnějšího dodavatele splňujícího kritéria a za cenu splňující limit (viz částky v úvodu textu) povede k realizaci zakázky. Nikoli zahajovat řízení s tím, že ohledně maximální přijatelné ceny se vlastně ještě uvidí. Domnívám se, že takovým postupem by mohla být ohrožena transparentnost řízení.

Proč tedy chce město zahájit zadávací řízení na takto významnou zakázku za nejistých okolností, když nic nebrání tomu, aby tyto okolnosti byly již nyní (předem) vyjasněny?

Tomáš Mosler