"Po roční vynucené koronavirové pauze jsme opět mohli zamířit do areálu Památníku Vojna u Lešetic a jako každý rok přizpůsobit tomuto divadelnímu svátku prostory tamní galerie, dříve jídelny pro mukly komunistického lágru. Zatemnit okna, udělat jeviště, nanosit techniku a kulisy, zprovoznit světla a zvuk či seřadit židle. A samozřejmě pořádně prostor vytopit. O komfort a spokojenost diváků nám jde především. Vše připraveno a můžeme začít!

Skrze představení Divadla Dagmar jsou člověku předkládány dojemné osudy mnohdy obyčejných lidí. Výsledný pocit ze zhlédnutí je navíc umocňován místem, které samo o sobě bylo svědkem mnoha silných příběhů. Nejinak tomu bylo i v letošním roce.

První den byla uvedena dramatizace knihy vlámské autorky Greet od De Beek Pojď sem, ať Ti můžu dát pusu. Sledovali jsme v ní životní cestu dívky Mony, která již od malička, vlivem okolností, měla rozum dospělého člověka. Od úmrtí své matky v dětství se její úděl odvíjel až do dospělosti. Čelila nefungujícímu partnerskému vztahu, neuspokojivému zaměstnání a nemoci otce. I přes negativní zkušenosti života, závěr přinesl svědectví o odhodlání hrdinky, která se rozhodla nalézt sebe samu a o své místo na zemi přeci jen bojovat. Diváci mohli sledovat fascinující energii a hereckou preciznost Magdaleny Hniličkové v roli Mony, její ztvárnění doslova bralo dech.

Z vystoupení českého divadelního souboru Cirk La Putyka v příbramském divadle.
OBRAZEM: Cirk La Putyka ohromoval obecenstvo v Příbrami. Nechyběla ani rvačka

Následující den přišla na řadu scénická kompozice Dýchám i nečtené řádky, složená z dopisů Antonie Hasmandové alias Matky Vojtěchy. Tato boromejka byla vězněná komunistickým režimem mezi lety 1952-1960. Z jejích dopisů však nebyla cítit křivda či vztek na nespravedlivé odsouzení. Texty byly naopak plné vnitřní síly a harmonie, hluboké víry a lásky k bližnímu. Zkrátka se jednalo o setkání se zajímavou osobností, umocněné i tím, že příběh vyprávěli muži. Představení tím jen znásobilo pocit bezdůvodné a absurdní nepřítomnosti milované osoby, ženy internované jen pro svoji víru neslučující se s marxisticko-leninistickou pseudofilozofií tehdy vládnoucího komunistického režimu.

Jsme rádi, že i přes zhoršující se pandemii jsme stihli festival realizovat. Velmi nás překvapila vysoká divácká účast, která je pro nás závazkem pro další zlepšování organizace festivalu v letech příštích. Těšíme se tedy zase za rok na viděnou!

Představení Divadla Dagmar by se nemohla uskutečnit bez finanční podpory Hornického muzea Příbram a obce Milín."

Autor: Jan Cvačka a Tomáš Bílek, organizátoři festivalu