Hned jeho druhý film (nepočítáme-li ty studentské), absurdní satira Postava k podpírání (1963) získala několik mezinárodních ocenění. Z neznámého kluka z domku se šindelovou střechou v příbramské Dlouhé ulici se rázem stala osobnost, jejíž jméno se učila vyslovovat nejen celá filmová Evropa, ale i filmový svět ve Spojených státech a Kanadě.

Krátkometrážní film o půjčovně koček se stal legendou. Přestože Juráčkovi bylo dovoleno pracovat ve filmové branži pouhých šest let, dosáhl celkový počet jeho filmů a filmů, na kterých se podílel, téměř dvaceti. Jmenujme alespoň následující: Ikarie XB 1 (1963), Konec srpna v hotelu Ozon (1966), Kinoautomat (1967) a Případ pro začínajícího kata (1969).

První je příběhem o letu kosmické lodi s mezinárodní posádkou ke vzdálené hvězdě Alfa Centauri. Film byl natočen nedlouho po Gagarinově obletu Země, kdy všechny technické podrobnosti byly tajné, a tak vše bylo nutné vytvořit podle fantazie. Povedlo se to tak dokonale, že z tohoto filmu čerpali autoři všech těch pozdějších Vesmírných odyseí.

Druhý film je dramatickým příběhem několika mladých dívek a staré ženy, které bloudí krajinou zničenou před padesáti lety atomovými bombami a jako novodobé Evy se snaží najít Adama a založit nové lidstvo.

V souvislosti s Kinoautomatem se často hovoří o Radúzi Činčerovi. Jeho však byla jen myšlenka: diváci si budou moci desetkrát zvolit pokračování filmu. Ale myšlenka musí být realizovatelná. A právě Juráček našel způsob, jak se zhostit řady scén rozrůstajících se geometrickou řadou do nemyslitelného počtu. Tato kombinace filmu s živými herci měla na světové výstavě EXPO ´67 v Montrealu takový úspěch, že diváci stáli na lístky celé hodiny.

Případ pro začínajícího kata je Juráčkovým životním a zároveň posledním filmem. Podobně jako Postava k podpírání je i tento plný absurdních scén. Je to snový film, jako sny, které se nám zdají a jejichž průběh nemůžeme ovlivnit. Hlavní hrdina, Gulliver, se dostává do podivné země, v níž i veškerý pokrok běží pozpátku a v níž se stává rozpačitým, nic nechápajícím hostem.

Tímto filmem se uzavřel Juráčkův nuceně krátký filmový život. V roce 1968 vstoupila do Československa vojska Varšavské smlouvy aby tu utopila demokratizační proces. Později, při následných prověrkách týkajících se zejména souhlasu se vstupem vojsk, bylo Juráčkovo vyjádření, jako jedno z mála, jednoznačné: ne. Následoval vyhazov z Barrandova a zákaz veškeré činnosti spojené s filmem.

A když později podepsal Chartu 77 nalepilo se na něho více než třicet spolupracovníků StB a následovaly nekonečné výslechy. Bytí se mu stalo nesnesitelné. Jedinou nadějí byl život v zahraničí. Nakonec se souhlasem StB vycestoval. Překvapivě do Německa, které dvakrát nemiloval, německy neuměl a učit se řeč zásadně odmítal. K tomu se přidala tamní filmová komerce, na kterou nebyl zvyklý, a částečně i jeho nedochvilnost.

Bylo jasné, že i tam skončí. Když se pak u jeho bratra objevila vážná neléčitelná nemoc, vrátil se do Československa. Nemožnost uplatnit se u filmu ho naplnila skepsí, kterou hasil přemírou alkoholu. Nakonec se i u něho objevila ona zákeřná nemoc. Umírá bez povšimnutí a bez povšimnutí je i pohřben v rodné Příbrami.