Něco málo ze vzpomínek autora:
"Dívám se z vlaku v Čerčanech a vidím na sousedním nástupišti paní, oblečenou za průvodčí, poznávám dávnou kolegyni. Když jí bylo 17, cestovala z Prahy domů a místo do osobního vlaku do Čerčan nastoupila do rychlíku směr Bohumín, další stanice Kolín. Co na to ona slečna? Zatáhla na záchrannou brzdu. Zařízení v pořádku, vlak zastavil. Dráha jí napočítala pokutu nejen za zastavení, ale i za další minuty zpoždění, kterých zrovna tenhle vlak nasbíral hodně. Přece šlo o rychlík. Šlo o několik stokorun, v sedmdesátých letech poměrně dost peněz.
Jejím tatínkem byl šikovný dentista, který spravoval zuby všem hlavounům od dráhy. Pokuta se někam zašumlovala. A je z ní průvodčí, vlastně tito lidé nosí cedulku "pověřená osoba". Kdysi štíplístkové. Funkce je funkce. Snad už rozezná vlaky. Nebudu jí jmenovat, přestože při jejím smyslu pro humor, kdy ráda vypráví historky sama o sobě, by jí to asi nevadilo. Naposledy jsem ji viděl na funuse našeho bývalého šéfa. Vypili jsme pár piv, jak se na pohřbu sluší.
Vlaky jedou, jak mají, na přestupu v Olbramovicích prší. Radary, které jsem študoval večer i ráno, mě na to upozorňovaly předem. Kdo by dal na radary, vždyť jsou dílem člověka. V lokálce do Sedlčan začínám mít představu, že se může stát něco mimořádného, povodeň, zemětřesení nebo tak, a že bych měl řízek sníst. Byl výborný. Mám v bříšku jako v pokojíčku, ještě pivo by to sneslo, vystupuju v Sedlčanech, je po dešti."
Václav Víšek
