Kliknutím zvětšíteRodina pana Jaroslava žila docela spokojeně v rodinném domku nedaleko Kladna několik desetiletí. Jenže, děti vyletěly z rodného hnízda a panu Jaroslavovi i jeho paní pomalu ubývaly síly. Práci kolem domku i zahrady zvládali jen s rostoucími potížemi. Proto rádi využili nabídky mladší dcery, která jim v místě svého bydliště obstarala menší byt – a rozhodli se přestěhovat. Snad ani netušili co znamená stěhování z domku do bytu. Přestože v domku chtěli ponechat většinu nábytku i nářadí v dílně a na zahrádce, přece jen se za dlouhá léta doma nahromadila spousta knih a po svých předcích zde bylo i několik obrazů a tzv. uměleckých předmětů – jako různé vázy nebo sošky. Jejich dospělé děti z toho nic nechtěly a proto manželé z větší části nadbytečné knihy rozdali a část nabídli případným zájemcům v inzertních novinách, stejně tak jako několik sošek, váz a váziček.
Krátce nato se přihlásil jistý pán (říkejme mu pan Hulan) z Prahy, který se představil jako znalec umění a vydával se za sběratele starožitností a uměleckých předmětů. Dokonce přijel i s kamarádem – rovněž údajným sběratelem. Důvěřiví senioři pány, kteří byli předpisově orouškovaní proti covidu, pustili do domu. Prohlédli si nabízenou vysokou secesní vázu s figurálním motivem za kterou pan Hulan zaplatil dohodnutou částku. Pak se začali rozhlížet po bytě a se zájmem prohlíželi i na stěně visící obrazy a obrázky i složku s různými grafikami, tisky a starými pohlednicemi. Manželé téměř nestačili oba návštěvníky a jejich pohyb po bytě, ve kterém už byly nahromaděny i krabice určené ke stěhování, sledovat. Sběratelé si vybrali ještě několik obrázků, rámečků, sošek a také složku s grafikami.
Seniorům pak řekli za kolik by podobné předměty koupili. I když cena nebyla příliš vysoká, manželé souhlasili. Pánové na papírek sepsali vybrané předměty i s domluvenými cenami, sečetli, zaplatili a odjeli. Manželé si oddechli, ale pan Jaroslav po jejich odjezdu vzal do ruky kalkulačku a sloupek znovu sečetl. Suma mu o šest stovek nějak neseděla, ale pak si povšiml, že jedna šestka se dala také přečíst jako nula – a v tom byl zakopaný pes. Hned volal pana Hulana, který připustil, že se asi spletl a že přijede těch mizerných šest stovek doplatit. Samozřejmě, že nepřijel a dále už nereagoval ani na zavolání nebo esemesky. V průběhu dalšího balení stačil pan Jaroslav ještě zaregistrovat, že nikde nemůže najít originál obrazu pařížské uličky, kterou mu před časem věnoval akademický malíř Václav Frolík. Obraz nebyl zarámovaný a proto se utěšoval, že ho mohl přibalit k některým velkoformátovým knihám.
Jakmile jejich dcera zjistila, že rodiče pustili do domu cizí muže, dost se rozzlobila: „Vždyť vás mohli nejen okrást, ale mohli vás i něčím praštit nebo zabít. Copak jste o takových případech ještě neslyšeli?“ Začátkem prázdnin se tedy staří manželé odstěhovali na Moravu a snažili se na návštěvu znalců umění zapomenout. Snad si i říkali, že jejich obrázky a sošky jsou v dobrých rukou sběratelů. Kdyby ovšem nebylo pro změnu vnučky, která něco hledala na internetových prodejních webech, kde se v rubrice umění a obrazy najednou objevilo několik obrázků, které dříve visívaly na stěnách u prarodičů. Nabízel je jistý obchodník s uměním pod rádoby uměleckým jménem Katamirda či Endriu Schott – a to za několikanásobnou cenu. Čili – nikoliv sběratel – ale docela obyčejný překupník – neboli šíbr. Pana Jaroslava však doslova šokovalo, když mu vnučka ukázala též internetovou nabídku Frolíkova obrazu – a to za necelých pět tisíc.
Vnučce se podařilo získat majlový kontakt na pana Hulana, kterému pan Jaroslav napsal žádost jak o slíbený nedoplatek tak i o vrácení odcizeného obrazu. Marně, pan Hulan reagoval stejně jako když mu pan Jaroslav volal nebo posílal sms. Jinými slovy – zaujal pozici mrtvého brouka. Zbytečné bylo i upozornění bazarového serveru na skutečnost, že se na jejich stránkách prodávají kradené předměty. Za původ zboží si prý zodpovídá prodávající. Vnučka sice ještě zjistila přes katastr nemovitostí, že pan Hulan bydlí v pražské Libuši s přítelkyní Šárkou, ale už neměl a nemá sil podvodníka dál kontaktovat. Do Prahy má daleko, ve svém věku už nemá ani náladu na cestování a nestojí ani o osobní kontakt s tímto pánem.
Nabízela se i možnost podat trestní oznámení nebo soudní žalobu, ale to panu Jaroslavovi rodina rozmlouvala s tím, že soudní průtahy jsou nekonečné a policie by pravděpodobně případ stejně odložila. Z celého případu vyplývá poučení i pro jiné důvěřivce. Pokud chcete prodat obraz, starožitnost nebo jinou cennost, je dobré se poradit s odborníkem v některé solidní galerii. A v žádném případě si do bytu či do domu nepustit překupníky, kteří se nakonec zachovají stejně jako šmejdi s hrnci či dekami.
Odcizený originál Václava Frolíka „Pařížská ulice“ se nabízí za 4,5 tisíce korun. Obrázky a umělecké předměty prodávají překupníci za několikanásobné ceny než je od naivních důchodců zakoupili.
Autor: Vladimír Rogl
23
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
