V půvabné bolivijské hospůdce nad městem Sucre, na kopci zvaném Rinconada, mne pan Huhňálek rozdrtil v šachu na všech šesti intarzovaných šachovnicích. Byla jsem z té prohry mrzutá, proto řekl: „Pojď, něco ti ukážu, to pak na ten debakl dočista zapomeneš!“ A zamířili jsme do „Disneylandu“ nad městem, kde byla k vidění obří betonová monstra dávných veleještěrů. Ta zvířata byla veliká jako kladenská Sítná a člověk, co se pod jejich břichy fotil, vypadal jako mraveneček. Betonoví ještěři řvali silným hlasem, linoucím se z velikých reproduktorů, co trčely z každého kousku vyprahlé země. „No tohle,“ ohrnula jsem nos „kvůli takovému cirkusu mne sem vláčíš?“ A pan Huhňálek řekl „ty vado, to není všechno, kvůli téhle pakárně tě sem neženu, za chvíli uvidíš nefalšované stopy dinosaurů, co se tu proháněli stovky milionů let zpátky.“

Těšila jsem se na unikát, který jen málokdo z naší republiky spatřil. V morbidním vedru jsem beze slova pochodovala za panem Huhňálkem vyprahlou písčitou krajinou a představovala si, že až dojdeme k místu, kde budou v zemi obtisknuty dinosauří stopy, stoupnu si do jedné z nich a poměřím svou tlapu s tlapou dinosaura. Ptala jsem se pana Huhňálka „kdy už tam budeme“ a on mne odbýval „neotravuj, až tam dojdem, tak tam budem.“

Nakonec jsme došli k pevnému drátěnému plotu, který se táhl do daleka i do vysoka. Přelézt jej nebylo možné, kamery byly všude. Za plotem žádné stopy vidět nebyly, natož dinosauří, všude jen žlutý písek bez konce. Šli jsme dál po vyznačených šipkách, až jsme došli na kruhovou terasu, kde v pevných stojanech byly uchyceny kloubové dalekohledy se směrovatelnými tubusy. Hnali jsme se k nim a nakrmili je předepsaným množstvím místní měny, abychom zjistili, že žádný z nich nefunguje.

Přesto jsme viděli, že ve vzdálenosti několika set metrů se tyčila kolmá, šedožlutá stěna, co byla pokryta tmavými řetízky maličkatých dinosauřích stop. Ano, v pradávných dobách tu dinosauři vládli a vrývali do bláta naší země své pěšiny za potravou. S úžasem jsem hleděla na vzdálenou kolmou desku jako na plátno biografu. Stopy dinosaurů se táhly kolmo nahoru a dolů, běžely diagonálně z rohu do rohu a bylo jich tam, velikých i drobných, jako máku.

anek|5640684#Jak mohli dinosauři šplhat po té kolmé stěně?“ mumlám si pro sebe. A pan Huhňálek ironicky odvětil, „dinosauři běhali samozřejmě po rovině, až pak zemský tlak a posun tektonických desek vytlačil rovinu do té kolmé stěny, ale to bys nepochopila,“ jedovatě dodal.

Nemohli jsme se kochat stopami dávných zvířat zblízka, ani se k nim přiblížit na rozumnou vzdálenost. Ale i na tu dálku mne pohled na drobné, černé otisky rozechvíval. Na tom žlutém plátně větší i menší stopy dinosaurů vypadaly jako hejna vlaštovek, odlétajících s podzimem na jih nebo jako bábrlata, přivázaná k ocasu papírového draka. Mně ale nejspíš připomínaly stopy sýkorek v prvním sněhovém poprašku na parapetu kuchyňského okna. A tak jsem na vlastní oči spatřila stopy pradávných zvířat, co se před stamiliony let proháněla po naší planetě.

Autor: Ivana Výbroná